Když jde letní komedie do kin koncem září, očividně se děje něco podivného. Tenhle paradox je ovšem tím nejmenším problémem, kterého si na novém trháku Vladimíra Michálka všimnete. Scenárista Daniel Miňovský už mi letos připravil pár nočních můr svojí prvotinou Řachanda a teď mi chce očividně zkazit i druhou polovinu roku. S tím bych se i smířil. Ovšem že se k němu v tomto nekalém záměru přidá i zkušený Michálek, svého času jeden z nejoceňovanějších českých režisérů, to jsem nečekal. Doba Sekala, Zapomenutého světla či Babího léta je sice dávno pryč, ale nad tím, proč po loňském úspěšném Mamonu kývl na tuhle slátaninu a navíc z ní nedokázal ani nic pořádného udělat, prostě zůstává rozum stát.

Producent Prázdniny z Provence popisuje jako road movie bez auta a na jednom místě, což si už samo o sobě říká o zdvižené obočí. Trojčlenná rocková kapela se ve filmu vydává na dovolenou do Provence, kde potkává řadu místních, převážně Čechů, s nimiž zakalí, zasexuje, prožije spoustu nevypointovaných situací a zase odjede. Na ústřední trio ve složení Kotek-Prachař-Hádek se dá jakžtakž dívat, přestože místy jako by nevědělo, co vlastně hrát. A to neřeším, že by jejich postavy měly mít tak o deset let méně, než kolik hercům skutečně je. Ansámblem se Provence odkazuje na nedávnou veleúspěšnou Padesátku, do jejíž kvalit má ovšem dost daleko. Viděl jsem leccos, ale že Kotkův režisérský debut strčí do kapsy ostříleného Michálka, na to bych si nikdy nevsadil.

Každá scéna Prázdnin z Provence trvá tak o polovinu déle, než by bylo potřeba, a stopáž 95 minut rozhodně neodsýpá. Potenciál přitom v námětu zřejmě byl a často si budete říkat, že teď už by se mohlo stát něco zajímavého. Většina situací ale jednoduše vyšumí do ztracena a nikam nevedoucí dialogy to vážně nezachraňují. Výsledek tak připomíná sled nekoherentních epizod, z nichž není jasná motivace většiny postav ani smysluplné směřování děje. A že je návaznost scén často až náhodná a z hlediska vývoje času i emocí nesmyslná? To už snad ani nepřekvapí.

Celý film vznikl během jednoho měsíce v reálných lokacích v Provence a z předkládaných záběrů si uděláte přesně takový dojem - totiž že ve volných chvílích mezi koupáním a popíjením štáb natočil jakousi napůl improvizovanou scénu a bez dalších průtahů se zas vrátil k plážovému režimu. To je patrné i na zvuku, který je často zcela nezvládnutý a postavám prostě není rozumět (a to se bohužel netýká pouze Chantal Poullain, u které to porozumění už ani nečekáme). Příjemná atmosféra proto z plátna prostě nedýchá a výsledek za moc nestojí. Tak snad si tvůrci aspoň užili tu dovču.