Poslední pokušení Krista

Adaptace ježíšovského příběhu v podání Martina Scorseseho diváka od samého začátku uvádí do skutečnosti, že předlohou filmu byla kniha řeckého „heretika“ Nicose Kazantzakise, nikoliv text biblických evangelií, jak je tomu ve většině případů. Dobovou kontroverzi to neumenšilo – bylo mnoho takových, kteří filmu vytýkali (a vytýkají) to, co tam kvůli úvodní poznámce ani být nemělo. Ve své době bylo i mnoho takových, kteří film odsoudili, aniž jej předtím viděli. Zpětně ani nepřekvapuje, že si Scorsese Kazantzakisovo podání tak oblíbil - oba se ve svých dílech často soustředí na fyzické aspekty lidského údělu. Pravda, Marty nám dnes už trochu měkne. Oproti předchozím vyznavačsky pojatým a s církvím životem svázaným Ježíšům je tento portrétován jako obyčejný člověk, místy až s neurotickými rysy, který nevznáší žádný mesiášský nárok. A to mnohé zbožné duše doslova drásalo. Tradičním křesťanským divákům působila potíže i fantazijní pasáž, kde Ježíš sestoupí z kříže, ožení se, má děti a vůbec vede běžný život tesaře až do přirozené smrti. Scorsese se během přípravných prací na filmu seznámil s tehdy aktuálními teologickými proudy, stavem diskuse o tzv. „pozemském Ježíšovi“ a „kérygmatickém Kristu víry“ a dokonce si předplatil prestižní časopis Biblical Archeology Review, z nějž čerpal mnohé z vizuálních koncepcí. Scorsese se s problematikou vyrovnal se ctí a do fondu světové kinematografie přispěl lidsky velmi srozumitelným portrétem Ježíše, který si více než cokoliv jiného přeje agónii kříže přežít …a žít dál. Franco Zeffirelli, režisér toporného spektáklu Ježíš Nazaretský, byl pověstí filmu natolik pohoršen, že ač Poslední pokušení Krista neviděl, pokoušel se porotě filmového festivalu v Benátkách rozmluvit, aby film přijala do soutěže. Ještě ostřejší byl v italské televizi, kde prohlásil, že Poslední pokušení Krista „je produktem židáckého kulturního kalu z Los Angeles, který se vyžívá v útoku na křesťanský svět“. Podobně nesmlouvavá byla i Americká katolická konference, která vyzvala k celonárodnímu bojkotu Scorseseho filmu – což byl nejsilnější odsudek kulturního počinu v jejích dosavadních dějinách. Studio Universal bylo sice při výrobě poměrně liknavé (krátilo rozpočet, přeobsazovalo herce, odkládalo začátek natáčení, v obraně Scorseseho záměrů před místy až fanatickými kritiky se dvakrát nepřetrhlo, vznik filmu podmínilo tím, že Scorsese poté natočí komerční hit), ale nakonec se film zdárně dostal do kin. Jeho kontroverzi už dávno odvanul čas a mnozí z jeho tehdejších kritiků přiznávají, že Poslední pokušení Krista má něco do sebe.