Nebudu tvrdit, že jsem se na Pořád jsem to já těšil, spíš naopak. Vedle sto padesát minut dlouhých biografií jsou pro mě největším utrpením filmy o tom, jak je někdo těžce nemocný nebo umírá. Protože většinou skončí tím, jak někdo umře, jen se na to musí dvě hodiny čekat. O to příjemnějším překvapením pro mě bylo, že tahle oscarovka vlastně není vůbec špatná.

Pořád jsem to já: FOTOGALERIE

Není to však tím, že by do žánru rodinných dramat o těžké nemoci přinášel něco nového, to absolutně ne. Co se děje a zvratů týče, nemá na skladě nic, co bychom neviděli před tím. Jen je to celé v rámci možností svižně natočené a precizně zahrané od všech zúčastněných. Režisérská dvojice Wash Westmoreland a Richard Glatzer totiž nepatří mezi fandy ubulených příběhů a i když i tady na emoce dojde, jejich Pořád jsem to já se snaží k boji se zákeřnou Alzheimerovou chorobou přistupovat poměrně realisticky. Uchcané rádoby dojemné scény, ve kterých se hrdinka vrací na místa, kde se seznámila s manželem a on ji připomíná, jak se do ní na první pohled zamiloval, tu nenajdete. Všichni zúčastnění tady víceméně od začátku vědí, že je to celé v hajzlu a lepší to nebude, a tak se snaží udržet normální stav, co to jde.

Stejně jako rodina Alice ani vy většinu času nebudete tušit, co se jí odehrává v hlavě a jestli zrovna má chvilku, kdy jí mozek funguje tak, jak by profesorce lingvistiky fungovat měl, nebo svým milým úsměvem zakrývá fakt, že netuší, jestli zrovna mluví s cizím člověkem, nebo mladší dcerou. Tvůrci navíc celkem zajímavě pracují s časem a je dost těžké sledovat, během jak dlouhého období se film odehrává a někdy člověk netuší, jestli mezi dvěma scénami uběhl den nebo měsíc. Zkrátka tu vzniká bordel, jaký má v hlavě i sama hrdinka. Spolu se zajímavě znepokojivou hudbou a několika poměrně drsnými scénami, které sází spíš na to, že Alice ztrácí důstojnost než že by z ní dělaly klepající se uzlíček nervů, jak bych u role, jejímž úkolem je herečce přinést Oscara, očekával. Jednoduše to celé dosahuje takového efektu, jakého by mělo, aniž by si režisérská dvojice musela pomáhat neférově přehnanými scénami sázejícími okatě na efekt a hrajícími na emoce.

Přehrajte si trailer No a pak tu jsou samozřejmě ty herecké výkony. Julianne Moore mi nikdy k srdci extra nepřirostla, toho plešouna si ale podle mě zasloužila, protože její Alice je extrémně inteligentní žena a fakt, že sama na sobě může pozorovat, jak se mění v člověka, jenž si bez cizí pomoci nedojde ani na záchod, je stejně dojemný, jako mrazivý. Dobré výkony ovšem předvedli i umírněně hrající Alec Baldwin nebo Kristen Stewart.Oba tu mají momenty, kdy dostanou prostor vyniknout vedle Moore, která si tak nekrade film za každou cenu pro sebe a potvrzuje, že žadonit o Oscara se dá i s citem.

Zkrátka jde o vydařené drama, na němž je vidět pevná režijní ruka a v němž všichni před kamerou jedou absolutně na maximum. Nic nového v něm neuvidíte, pokud vám však stačí parádně odvedené řemeslo, tak vás Pořád jsem to já rozhodně nezklame.