Six feet under a ještě mnohem, mnohem hlouběji se potápí německá válečná ponorka U VII-C, která pod vedením ostříleného vlka Willenbrocka operuje v Severním moři, aby tam na příkaz Kriegsmarine potápěla spojenecké konvoje. Dnešní hollywoodský rutinér Wolfgang Petersen natočil v roce 1981 v bavorských filmových studiích jeden z nejdražších snímků německé kinematografie, ale také jednu z nejatmosféričtějších válečných podívaných vůbec. Známkou jeho světoširého úspěchu je již sám fakt, že film je obecně známý, ne-li ještě zámější,i pod původním německým Das Boot. To totiž zní přece jen o poznání dunivěji a přiléhavěji než "oblé" slovo Ponorka a jiné jeho překlady.

Uváděných 30 tisíc umrlců není zrovna málo. Přesně tolik německých vojáků našlo za 2. světové války v potopených ponorkách svou smrt. Ať už se plavili pod hákovým křížem nebo Union Jackem, byli to většinou naprosto obyčejní kluci, kterým jejich okolí (nejčastěji tátové, veteráni z 1. světové) nakukalo, že nesmí zůstat pozadu, neboť povinnost a otčina volá. Díky Petersenovi se během pár minut stanete součástí 42-členného kovového sarkofágu, která se vydává rušit klid a mír ve vodách spadájící do teritorií ostrovního království. A vůbec vám nebude vadit, že fandíte těm "špatným," právě naopak se díky permanentnímu strachu s posádkou natolik sžijete, že byste se do navádění torpéd nejraději pustili sami. Němečtí vojáci jsou totiž docela sympaťáci, rozhodně žádní zavilí zloduši s orlími nosy a nepřístupnými rysy, jak nám je zhusta představovala komunistická propaganda. Po pár lomcovácích si budete přát, aby jejich pomalá a vlastně velmi nedokonalá torpéda zasáhla svůj cíl, a naopak unikli zákeřným vodním minám, které vybuchují jen pár metrů od jejich hlav a dokážou nadělat pěknou paseku. Na tomhle naštelování nic nezmění ani Petersenovy výroky o tom, že mu nešlo o oslavu dobra ani zla, ale vizualizaci plíživého strachu a skromnou poctu všem německým vojákům, pro které byl pohled na vodu valící se skrz děravý plášť ponorky tím posledním. Klaustrofobní prostory malé kocábky, která většinou sestupuje do větších hloubek, než na jaké byla stavěná, jsou ideální místem pro probírku katalogem lidských strachů. Příslovečná ponorková nemoc, filcky a pach potu vašeho souseda smísený s odérem zatuchliny a oleje jsou ještě to nejmenší, co vás tam dole může potkat. V okamžiku, kdy kapitán nařídí ticho, z dáli slyšíte hukot motoru vzdalující se lodi, která zřejmě nakladla miny, cítíte pnutí v každé vlásečnici i šroubu. Dokážu si představit, že slabší povahy u scén, kdy prakticky nic nevidíte, zato zvuk trhá reprobedny, omdlévají.

Z dnešního pohledu jsou sice postavy Das Boot poněkud schématické a vzhledem k času, které s nimi strávíme (kinoverze 148 min/director´s cut 208 min), neprojdou žádným závratným vývojem, na faktu že tahle sešlost stále funguje to však nic nemění. Kapitán má autoritu a nedá na sobě znát strach (kdo by ho chtěl vidět jako bábovku?), shůry dosazený zupák neumí improvizovat, nedokáže se uvolnit, a proto nikdy nepocítí přijetí do party a sílu Kameradschaftu, pisálek od novin je naivní. Oněch 26 let uteklo jako voda, ale na koukatelnosti Petersenova snímku se nijak zvlášť nepodepsaly. Jak už to bývá, přišla celá napodobitelů, ale žádný z nich není citován tak často jako Petersenovo opus magnum. Das Boot si holt své místo v TOP 100 na csfd plně zaslouží. Momentálně ještě stále na některých stáncích za 38Kč...