Kevina Smithe jsme přijali na MZ za svého, takže přísně neutrální pohled obyčejného kolemjdoucího by nám beztak nikdo neuvěřil. Prvotní šok nicméně zvládly vyčerpat už trailery. I nejtvrdší fandovské jádro mělo dostatek času srovnat se s tím, že Smith rezignoval na svou osobitost a nechal se najmout studiem Warner Bros. jako „pouhá“ hybná síla nad cizím scénářem, pod standardním producentským i studiovým dohledem, a s herci, kteří už nemusí být nutně jen jeho kamarády z marihuanových plantáží.

Výše použité slovo „pouhým“ si přitom uvozovky plně zaslouží, protože Smith vlastně kývl na úplně standardní model režisérské práce. Je tu zakázka a k ní přistupuje filmař, jenž má definované vstupní parametry co nejlépe prodat „na výstupu“. Smith se jako výrazný scenárista a režisér dobrovolně vzdal toho, za co jej fanoušci adorovali, a podle cizího scénáře vlastně jen zkonstruoval buddy-komedii. Tečka. Na lamentování už bylo času dost, teď je důležité, jak Poldové obstojí bez ohledu na dřívější tvorbu svého strůjce.

Ještě než se dostaneme k odpovědi, malá poznámka: Fascinace lety minulými se letošní hollywoodskou produkcí prolíná nesmírně výrazně. Je příznačné, že se dotýká takřka výhradně maskulinních žánrů – jako by se odrostlí chlapci už nezvládali dívat na vykastrované popcornovky věku Twilight a v naději, že sterilitu ještě pořád může trumfnout slovo drsňáka a vyprázdněný zásobník, se vrátili k testosteronovým žánrům z osmdesátek a devadesátek. Poldové jdou v tomto směru dál, než se mohlo zdát z trailerů. Svérázné duo detektivů se potýká s ryzí devadesátkovou zápletkou o ztracené baseballové kartičce a gangsterovi, který chce ovládnout trh s fetem. Čelí přitom mnoha retro peripetiím typu „odevzdejte odznak, jde odstaveni ze služby“, klidně absolvují automobilovou honičku na hřbitově a bezstarostně střílejí padouchy, přičemž je ještě provází neslýchaně oldschoolový soundtrack.

Návrat do časů Riggse, Murtaugha a vlastně i Johna McClanea navenek neuráží. Docela věrně kopíruje patinu klasických buddy komedií, protože se obejde bez vyhrocené videoklipové estetiky, digitálních kravin nebo comicsové nadsazenosti. Herci si povídají a přitom se potulují mezi pár baráky, v nichž tasí kolty hrstka grázlů. Tahle úspornost je rozhodně sympatická, protože se tím film posouvá od parafrází a renovací k upřímnému vyznávání úcty k žánru, který podle tvůrců ještě nevyčpěl. Což je možná pravda – ale věřilo by se tomu mnohem snáze, pokud by Poldové nepřipomínali jen rutinní destilát z Tango a Cashe, Smrtonosné zbraně a desítek dalších příbuzných tandemových rachot. A kdyby v nich bylo cokoliv výraznějšího nebo třeskutějšího...

Příběh je nezáživně opsán od jiných a bez jakékoliv ambice seskládán dohromady. Spousta pasáží drhne, motivace a logika si berou střídavě oddechový čas nebo rovnou dovolenou, více napětí přinese i nákup jízdenek v automatech MHD. Všichni sice už dlouhá léta víme, čím tyhle bijáky zahajují, i čím končí, ale povedenější žánrové kousky prostě umí i nejprovařenější klišé kamuflovat a na oko trýznit diváka otázkou, jak to asi dopadne. Poldové přistupují k příběhové lince stejně otráveně jako Bruce Willis k celé své nejnovější roli. OK, ověříte si, že Willis bude cool nejspíš i v době, kdy bude pobírat starobní důchod, ale jeho nepřítomné prolézání jednotlivými scénami snese srovnání i s nejvíc znuděnými výstupy Liama Neesona nebo Anthonyho Hopkinse. Nula hlášek, sto procent přesvědčení, že tohle byl omyl, jen kvůli honoráři, který vykryje náklady na živobytí minimálně do natáčení páté Smrtonosné pasti. I willisovská klasika v Náhradnících má vedle Poldů skoro oscarové parametry.

Logicky pak nemůže fungovat jedna z nejdůležitějších součástí buddy-movies: Ta prokletá chemie! Obvykle jiskření mezi kámoši imituje patetická slova, doteky a zamilované pohledy z romantických komedií, protože i jedno pořádné vyfuckování kolikrát poví, jak moc je která dvojka sehraná a jak odhodlaně by si vzájemně kryla záda. V Poldech čítá nesourodé duo Willise na volnoběhu a (b)obří tlamu Tracyho Morgana, jenž škatulku „uřvaný buranský černoch“ posouvá do sfér, ve kterých se lokální buňky Ku Klux klanu musí prohýbat pod návalem nových přihlášek. Demence Morganových výstupů je místy extrémní (přičemž není obhájena tak vychytrale jako v seriálové pecce 30 Rock a zůstává většinou jen otravná ve stylu trapnějších eskapád Martina Lawrence), paradoxně je to ale pořád jeho postava, která do snímku vnese alespoň pár hlášek a pět až deset vtipných momentů. V té druhé pětce fórků je přitom mlácení dětí do koulí nebo slovní hříčky typu „unfuckables“ - můžete si aspoň udělat představu o jejich úrovni, i o jejich provařenosti z trailerů. Žádné terno.

Se slabým tandemem se ale těžko loví zázraky. Takhle neschopné duo tu dlouho nebylo. Jejich loserství navíc bohužel není tak extrémní, aby bylo zábavné - sešli se prostě jen dva nezajímaví cápci, kteří to nezvládají rozbalit v akci, ani v dialogovém ping-pongu. Co do komediantství je přehraje i kolemjdoucí „Stifler“, Mizerové by jim ustřelili palice do deseti sekund.

Režisér Kevin Smith se postavil k pásu. Možná vyloženě nezklamal, ale jako zaměnitelný fachman zrealizoval otlučený výrobek, který by se mohl ujmout leda jako slovníková definice průměrnosti. Pokud se Smith chce stát ekvivalentem Bretta Ratnera - jen silnějším v dialozích a výrazně slabším v akci - pak může v téhle nádeničině pokračovat. Každý svého štěstí strůjce.

P.S.: I tak škoda, že film uvádí pouze zahraniční kina...