Předlohy páně Kinga a jejich filmové adaptace, to je kapitola, o níž by se dala napsat slušná esej. Co se týče pole nehororových příběhů, zde vládne poměrně jistá ruka Franka Darabonta, vyprávění, kde se míchají hororové či detektivní atributy, na ty je Hollywood téměř bez výjimek krátký. Proč to tolik nejde? Snad je to tím, že King ve větším než malém množství zapojuje do hry čtenářovu imaginaci, kterou stejným způsobem film neumí replikovat. Najde se spousta výjimek, kde autor „zlo“ popisuje velmi barvitě a dává mu konkrétní kontury (také už se těšíte na Mlhu?), v zásadě se ale jeho romány odehrávají v psychologickém okénku první osoby, která vede spousta monologů, vzpomíná na časy, kdy nebylo tak zle a snaží se přežít prekérní situaci, do které se dostala.

Pokoj 1408 je v podstatě etalonem Kingova stylu hororového vyprávění (osamělý hrdina jen se svou vlastní hlavou) a pokud byste se mě zeptali před týdnem, řekl bych vám s jistotou, že film o chlapíkovi, který je jen sám se sebou zavřený v hotelovém pokoji, nemůže dopadnout dobře. Už teď je ale slušné uvést, že o žádný debakl se překvapivě nejedná, i když filmové prostředky opět nestíhají tak úplně dokreslovat to, co si čtenář domyslí mezi řádky původní povídky. Navíc se neupustilo od „překvapivých“ twistů a míchání vědomí se sny, což je dnes natolik omšelým atributem, že z něj bude spousta lidí spíše otrávena.

Divák je vhozen do příběhu hodně nevybíravě a přes pár vypravěčských zkratek v podstatě pobere vše podstatné pro další děj během první půl hodiny. Je to čas plný napětí, přestože se v něm nic zvláštního neděje, ale atmosféra houstne a je jasné, že se schyluje k hororové bouři. Než ta vypukne, přístavní kapitán (hotelový „guru“ Samuel L. Jackson) nakypří dle zvyklostí půdu ještě o trochu víc a tajuplný pokoj se během pár sekund stává zcela fascinujícím místem ještě než tam s kamerou vůbec vkročíte. To, co následuje zbytek stopáže, se se střídavými úspěchy snaží o vaši pozornost, bdělost a srdeční záchvat, aby v závěrečném dějství značně zpomalilo a z rozjetého rychlíku vás vykoplo do venkovského vlaku o jednom vagónu. Jinak řečeno – poslední půlhodina vás asi zklame, ale to, co ji předchází, si asi budete pamatovat dlouho.

I proto, že John Cusack hraje jako o život a na vymezený čas je věrným kingovským typem, kterému teče do bot, ale snaží se nevšímat si toho (alespoň do té doby, než přijde o nějakou končetinu či tak něco podobného). I přes jednu slušně obsazenou vedlejší roli je to fascinující one-man show dokazující, že mnohem viditelnější žánr romantické komedie nemusí být pro herce škatulka a už vůbec ne konečná zastávka. Tíha role, jasně daná tím, že pokud nedojde k dokonalé personifikaci diváka s hrdinou, film nemá šanci na úspěch, jako by se vytratila v Cusakově sebejistotě táhnout tenhle hororový kočár, kam se mu zlíbí. I když přerod ze sebestředného hajzlíka ve vycukanou trosku působí trochu uspěchaně, chová se postava asi přesně tak, jak by se choval kdokoliv z vás v takové situaci, pokud by si už dávno neustříkl do trenek nebo neumřel v prvních deseti minutách.

Rozmáchlý herecký výkon směle kontrastuje s naprostým minimalismem v ohledech ostatních. Po většinu času se filmem line jen nervózní bzučení a až na poslední půlhodinu se ani příliš nešermuje s triky. Film si vás získá něčím, co se z Hollywoodu pod vlivem „teenagerovského hororu“ pomalu vytrácí – děsivými maličkostmi, u nichž je nejhorší představa, že by se mohly stát (tedy 95% Kingova spisovatelského úspěchu) a nefigurují u toho vřískající slečny, nablýskané nože ani metry vyhřezlých střev. Jakási esence tajemna odkazující ke škole Alfreda Hitchcocka svázaná s moderními filmařskými postupy. Tedy žádná zábava plná popcornu, ale mnohem náročnější stupeň toho, čemu říkáme napětí.

Režisér Mikael Håfström (Hra s nevěrou) se opět ukazuje jako dobrý řemeslník schopný pořádně vás vizuálně podráždit a vylekat ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Na rozdíl od minule má k dispozici citelně lepší scénář a talentovaného herce, který ho nenechal ve štychu. Že v tom všem nakonec King figuruje zase trochu volně (Håfström si půjčuje fragmenty i z jiných povídek), to může být divákovi ukradené. Vznikl horor plný tmy, deště a strachu, jaké už se dneska prakticky netočí a které jsou směňovány za repetetivní vyvražďovačky. Kdyby se ubralo takových dvacet minut, šel bych asi i výš.