Grindhouse - projekt Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze - byl v jistých kruzích snad nejočekávanější filmovou událostí roku. Spojení režisérů, kteří si právem mohou před své jméno dát přívlastek „kultovní,“ totiž slibovalo docela zajímavý experiment. I když tvůrci Pulp Fiction a Desperada v poslední době dost ubrali, pořád se s nimi musí počítat. Tarnatinův příspěvek Auto zabiják už máme úspěšně za sebou a bohužel musíme svorně jako redakce konstatovat, že žádná sláva to nebyla. Robert Rodriguez ale nikdy nebyl na filmy, ve kterých se hodinu plká o ničem a na závěr se dá jedna slušná honička. A i když tenhle rodilý Texasan občas zkouší trpělivost svých fanoušků barevnými rodinnými filmy podle scénáře vlastního syna, Planeta Teror ukázala, že scény, ve kterých Antonio Banderas stylově zmasakruje kompletní osazenstvo jednoho zaplivaného baru, by se mohly vrátit.

Na rozdíl od užvaněného a už lehce vyčpělého Tarantina se totiž Rodriguez rozhodl natočit film ne pro sebe, ale pro publikum. Planeta Teror má švih a tempo, což je něco, co se o druhém grindhousáckém příspěvku při nejlepší vůli říct nedá. Rodriguez hned od začátku servíruje nádherně béčkovou akci a úžasně zvrhlé postavy, které si – pokud patříte mezi diváky, co si rádi užijí pořádně brutální hororovu nakládačku – okamžitě zamilujete. Sayid ze Ztracených uřezává svým nepřátelům varlata, Freddy Rodriguez krájí zombíky na kusy, Rose McGowan je sexy, jako kdyby na tom závisel její život a všichni na plátně si celý ten mumraj jaksepatří užívají.

Robert Rodriguez evidentně nakoukal hodně hororových filmů a v žánrových pravidlech se vyzná. Nesnaží se však svůj film natáčet pro fanoušky, kteří hledají skryté odkazy. Planeta Teror je prostě dobře natočené a obyčejné hororové béčko, které na rozdíl od Tarantinova příspěvku netouží po tom, aby se na něj nahlíželo jako na sofistikovanou poctu žánru. Nic zvlášť originálního v Planetě Teror nečekejte. Pokud jste pár starších zombie filmů viděli a stýská se vám po nich, budete ze sálu odcházet spokojeni. Jestliže však čekáte sofistikované pomrkávání pro „ty, co vědí“ v každém druhém záběru, budete asi zklamáni (i když i na to dojde). Tohle není film, u kterého můžete machrovat na méně vzdělané kamarády tím, že poznáte, koho zrovna hrdinové citují a na jaký film se Rodriguez odkazuje a to je dobře.

Tarantino totiž svým přístupem „koukejte, kolik filmů znám a jak jsem dobrej“ tvrdě narazil a Auto zabiják je tak díky tomu v podstatě ukecaná nuda, která by se dala seškrtat na závěrečnou honičku a deset minut dialogů. Rodriguez však Planetu Teror natočil jako normální film. Tajný experiment se zvrtne, zombíci napadnou město, objeví se podivná vojenská jednotka a hrdinové musí sakra makat, aby se z toho dostali živí. Béčkovost je v případě Planety Teror výhodou a ne samoúčelnou honbou za stylovostí. Freddy Rodriguez nasazuje eastwoodovský chraplák a střílí nepřátelská monstra po desítkách, Rose McGowan s kulometem místo nohy nevypadá vůbec směšně (!) a bývalé hvězdy a polohvězdy ukazují, že stále dokážou svou práci odvést víc než dobře. I když se o vývoji charakterů ve většině případu mluvit nedá, Jeff Fahey, Michael Biehn a Josh Brolin naprosto s přehledem zvládají odehrát své party. Má to atmosféru, má to styl a z každého filmového políčka je cítit upřímná radost z toho, že si Rodriguez mohl pohrát s hektolitry umělé krve a mohl nechat na plátně trhat lidi na kusy.

Přesto i Planeta Teror má jednu scénu, při které se musí snad každý potichu zeptat „:Bylo tohle sakra nutné?“ Rodriguez sice Tarantina naprosto převálcoval co se režie týče, ale přesto se nechal ukecat, aby svého kolegu ve zbrani obsadil do malé roličky a dal mu jeden takový typický tarantinovský dialog, což je škoda. Rádobycool rozhovor o Avě Gardner je nejen nudný, ale především zoufale zbytečný a je trošku smutné, že Rodriguez, který zkrátka musel vidět, že v tenhle moment jeho film nefunguje, nedokázal říct svému kamarádovi Tarantinovi jednoduché „:Sorry vole, ale tohle vystřihnem.“ Oproti téhle nesmyslné scéně je celé to samoúčelné přeskakování obrazu a pseudostylové škrábance na filmovém materiálu celkem malicherný problém, na který se dá po čase zvyknout a který se dá bez větších problémů ignorovat.

Planeta Teror je pro mě docela překvapení. Roberta Rodrigueze jsem po Žraločákovi a Lávovce téměř odepsal, ale on se dokázal vrátit a ukázal, že pořád ještě umí zavzpomínat na časy Desperada a Od soumraku do úsvitu. Planeta Teror je jednoduchý a přímočarý brutální masakr plný samoúčelného násilí, zábavných hlášek, vybuchujících hlav a těl rozšmelcovaných nákladním autem. A na rozdíl od kolegy Tarantina je to zábavné nejen v poslední dvacetiminutovce.