Charlton Heston si uměl role vybírat. S Harrisonem Fordem by si mohli nechat tenhle kumšt patentovat a prodávat jej na chodníku slávy. Ani Planeta opic samozřejmě nedonutila Hestona k tomu, aby opustil urputný fyzický výraz s vystrčenou čelistí, zuřivým výrazem v očích a zašpičatělou muskulaturou, v hlavním proudu filmové zábavy mu však nabídla výjimečně šťavnatou látku – napínavou, deprimující i šokující, zároveň však myšlenkově nebývale plodnou. Doba naštěstí už nenahrávala přímočaré meditaci nad jistými ideály, a tak se i do tvrdého konfliktu mezi lidoopy a lidmi vklínila výrazově pestrá úvaha nad lidskostí.

Schaffner se obešel i bez Burtonových berliček (Tim okatě fandi opicím, pamatujete) a zvládl uchovat z knihy, potažmo ze scénáře krásnou relativitu zápletky, v níž se po humanismu pídí „maniaci ze Země“ a hledají ji u opic. Ty se vlastně nechovají o nic hůř než jejich vazalové, spíš naopak. Jenže vyvine-li se vám mozek a dorostou-li mluvidla, divák se musí ptát, jak nakládat s jiným živočišným druhem (rozhoduje o tom jenom schopnost plkat a bystře myslet?) a kde jsou obsaženy zákony takového jednání. Odkud se bere ona lidskost a má ji cenu vštěpovat opicím? Samozřejmě, že Planeta opic se v prvé řadě soustředí na akci, umanutý boj s chlupatou a geniálně namaskovanou přesilou, která vládne v klasickém polovojenském režimu, otázky v ní skryté mají však díky své „nevyřešenosti“ a mnohoznačnosti slušný filozofický potenciál.

A pak tu máme samozřejmě finále. Fascinující pointu, díky níž do sebe všechno zaklapne. Možná nejslavnější závěr filmové historie, jenž se stal objektem nesčetného počtu parodií a samonosným důvodem, proč si před poslední kostičkou puzzle poskládat těch 999 předchozích. Planeta opic na rozdíl od jiných sci-fi od Terminátora 2 níž neztratila nic ze své magie. Pořád funguje drtivě, stále dokáže rozdrásat tím příjemně popcornovým způsobem, jenž je ale zbaven nudné naivity.