Na začátku šedesátých let napsal japonský autor Kobo Abe celkem čtyři knižní příběhy, které pak režisér Hiroshi Teshigahara adaptoval pro filmové plátno. Písečná žena je z těchto čtyř adaptací zřejmě nejznámější: byla nominována na Oscara v kategoriích režie a zahraniční film, bodovala i v Cannes a dodnes je brána jako jeden ze snímků, které ovlivnily proměnu filmového jazyka.

Hudba tu nevytváří konkrétní melodii, podobá se spíš nepříjemnému přírodnímu zvuku, jaký by mohl vydávat třeba ostrý vítr. Za běžných okolností uklidňující prostředí, písečná pláň v blízkosti moře, díky tomu najednou vyvolává spíš neklid, obavu. Nebezpečí je viditelné a nachází se všude kolem. Textura lidské kůže zabírané ve velkých detailech stále víc připomíná texturu písku, obrysy těla se všudypřítomným lehkým popraškem odkazují na tvar písečných dun. Pokud vám čistě náhodou neutkví v paměti zvuk, výjimečná práce s obrazovou kompozicí, hloubkou pole a rámováním by určitě mohla.

Výchozí situace v sobě obsahuje zvláštní paradox: Úředník cestuje z městského prostředí do přírody, která obvykle symbolizuje volnost, nicméně v tomto případě se v ní skrývá past a vězení. Za celou dobu ani jednou neuvidíte zbytek vesnice, a dokud se muž nachází na dně jámy, nevykoukne na povrch ani kamera. Dojem izolace je dokonalý. Útěk od civilizace, který si na začátku Niki tak pochvaloval, se najednou dostává do nečekaného extrému. Celá Písečná žena je příběh člověka radikálně přesazeného do zcela nových podmínek, kterým může buď podlehnout, nebo se v nich naučit žít.

Až do konce se přitom nevysvětlí, proč vlastně vesničané dobrovolně žijí právě na místě, kde je potřeba denně bojovat s přírodou o každý metr země. O to víc se mezi nimi logicky uvažující muž z města cítí jako zajatec skupinky nebezpečných bláznů (zvlášť u poslední třetiny filmu člověka napadá, že tady někde mohl Trier hledat inspiraci pro Dogville). Ve filmu s hororovými náznaky se ovšem nakonec žádný horor nekoná, neexistuje v něm čisté zlo zhmotněné v monstrum. Dokonce i písek, který po celou dobu mohl působit jako samostatná síla ohrožující životy lidí, se v závěru ukáže jako možný zdroj naděje.