Depresivní sonda do Pinkova života je stejně jako samotné hudební album The Wall odrazem Watersovy biografie, jako životopisný snímek se ale rozhodně nechová. Už jen proto, že jeho interpretační hloubka je prakticky bezedná a při každém shlédnutí se dá vyložit jinak. Ve změti geniálních obrazových metafor Parker umě skrývá jak vyjádření pocitů a myšlenkových pochodů hlavního hrdiny, tak dobovou satiru, kterou zakomponoval až překvapivě nenásilně a jejíž výpovědní hodnota se ani po letech neztrácí. Dramatická obrazová výpověď, která od reflexe izolace zužující hlavního hrdinu přechází společně s vývojem postavy do excesivních vizuálních orgií, tu žije v perfektní symbióze s hudbou. Parker si zakládá na nedoslovném vyjadřování, které si svou nelineárností často vyžaduje zpětný pohled a hlubší porozumění nejen obrazu, ale i textům písní.

Někoho by mohla napadnout otázka „Co je tu vlastně doprovodný prvek, jestli hudba, nebo obraz?“. Těžko se na ní odpovídá, oba prvky jsou schopné samostatného života, nadechují se samy za sebe, vydechují však společně. A tam, kde už ani Parkerova imaginace nestíhá a obraz přestává být poslušný, nastupují animace Geralda Scarfeho. Právě tady je satira znát nejvíce, Scarfe se ale neomezuje jen na ní. Fascinující kresby, které vykvétají samy ze sebe (něco takového je potřeba opravdu vidět, aby to šlo pochopit) udivují svou organičností, neuchopitelností a vizuálně podmanivým pojetím, které se blíží genialitě. Jak Parkerovy, tak Scarfeho vyobrazení Watersových písní jsou okamžikovým vyjádřením stavu Pinkovy mysli, na rozdíl od hudby ho ale nikdy neopouští, nikdy nepřestávají vykreslovat to, co se v ní děje a ačkoliv je na nich často znát touha vysvobodit se ze spárů příběhové linie, vždy zůstávají v jejím rámci a udržují komplexnost Zdi.

Ačkoliv ji Pink na konci filmu symbolicky zbořil, ani po letech Zeď nezestárla. Příběh o zlomené lidské duši, která v rámci svého introvertního já po psychických zlomech začne sebe sama vidět jako monstrum, svou výpovědí snad jen sílí. Parkerovo a Watersovo dílo tu – ačkoliv v rámci jejich života až moc brzy - kulminuje v geniální obrazové a hudební drama, které nemá obdoby. Můžete ho zhlédnout tisíckrát, pokaždé v něm uvidíte, nebo uslyšíte, něco nového, pokaždé se tu najde nějaký neprobádaný kout Pinkovy duše, který jste při první exkurzi přehlédli. Každá scéna vám nabídne ohromné množství audiovizuálních informací, které budete dokola a dokola přebírat, které nikdy neomrzí a které se vám svou působivostí navždy zaryjí do paměti.