Názory, že kariéra Alice Nellis touhle komerční „zakázkou“ padla na dno jsou liché (i my jsme se jich chybně dotýkaly v popiscích traileru). Perfect Days naopak můžou představovat pozitivní zlom v její kariéře. Alice Nellis doteď byla mediální bublinou, kterou čeští kritici i „lví akademici“ nesmyslně stavěli na piedestal a dělali z ní spásu domácí kinematografie. S každým dalším filmem (vždy o úroveň horším než předchozím) totiž bylo zjevné, že mohutným uměleckým ambicím neodpovídají autorčiny schopnosti a že ty hluboké existenciální výpovědi často uvízly v banalitách, samoúčelu… a křečovité snobárně.

Takhle by vypadala filmová adaptace časopisu ELLE.Perfect Days ale břímě velkého umění z autorky strhávají a využívají jejich silných stránek – „řemeslné scenáristiky“ a přesvědčivého vedení herců. Alice Nellis byla vždycky trochu podivně oslavována jako elitní domácí scenáristka, když přitom její příběhy jen vzorně kopírovaly poučky, rady a nápovědy ze scenáristických učebnic a manuálů. Z konkrétních větiček a dialogových linek na druhou stranu pokaždé probleskovala slušná schopnost trefit se hercům do pusy, s hláškou nebo říznou pointou, což v Perfect Days na výbornou platí.

Prefabrikovaná story o pětačtyřicátnici, která by ráda ještě otěhotněla, ale dost dobře nemá s kým, tak může v klidu obstát jako lehká oddychovka postavená hlavně na rozverných situacích a decentním konverzačním humoru. Na příběhu sice není mnoho zajímavého, protože jako tuctový destilát z divadelní předlohy, žánrových klišé a producentského cítění Rudolfa Biermanna (styčných ploch nejen s Románem pro ženy je tu spousta) sází na instantní emoce a běžně funkční zvraty (kolikrát už jsme v českých filmech viděli tu razantní změnu nálady spojenou se smrtí?). Hlavní figura je ale velmi živá, a to nejen díky stoprocentnímu podání Ivany Chýlkové, a točí se okolo ní i adekvátně prokrvené vedlejší postavy. A i když často zapadají jen do typizovaných škatulek, díky poutavým epizodkám a přesné scenáristické munici se jimi daří vytrvale okysličovat film: Platí to navíc nejen pro Vojtu Kotka a Zuzanu Bydžovskou, ale i pro Ondřeje Sokola, vtipně hoblujícího stereotypy o gayích.

Perfect Days tak můžou náročnější diváky mučit product placementem a reklamní estetikou (film nerozeznáte od reklam na Fidorku, T-Mobile a Kofolu), nudí i kopírováním všemožných žánrových vzorů i uvažováním na úrovni lifestyleového časopisu. Ano, takhle nějak by asi vypadala filmová adaptace měsíčníku ELLE. Ale její hrdiny se přeci jen podaří „rozhýbat“, hladce protáhnout příběhem a nechat je bavit publikum sledem chytlavých vtípků, svižných dialogů i relativně uvěřitelných emocí. Vcelku vkusně, i když nikterak důmyslně.

Takže: Situace, kdy Jiří Vejdělek a Alice Nellis točí komerční oddychovky, zatímco se třeba Jan Hřebejk pokouší o sofistikovanější výpovědi, je podle mého pro český film lepší a přínosnější, než když (by) tomu bylo naopak.