Na den, kdy jsem poprvé viděl Pějme píseň dohola, si pamatuji jakoby to bylo včera. I když je to bratru 8 let. Tehdy jsem byl jedním z tisíců pilných mravenců obývajících vysokoškolské koleje Větrník v Praze. Na dané množství potenciálních diváků tam měli jen docela malou místnost s rozhrkanou televizí, kde se většinou někdo díval na jiný program, než na jaký jste právě přišli vy. A pak se s ním dohadujte. Jenže té noci (film začínal na TV Prima kolem 1:00 ráno) už nad skripty svítili jen skalní netopýři a byla velká šance, že tak pozdě už v TV místnosti nikdo nebude. Pamatuji se, že jsem na popud svého spolubydliče ex-famáka, který mi film vřele doporučoval, šel spát ve 21:00, vstal krátce před jednou a dlouhými chladnými chodbami se vydal na recepci pro klíče. Na ten obraz nikdy nezapomenu: na vrátnici seděly dvě dámy něco přes šedesát, zachumlané do dek, sledující jakýsi erotický pořad na TV Nova. Z kukaně se ozývalo tlumené hekání a dámy pozorně špikovaly obrazovku, jakoby šlo o pořad o tom, jak připravit pálivé kuře nadívané domácím králíkem. Obraz pro bohy! Pamatuji si, že v těch letech mi ještě extrémně záleželo na mém "mediálním obrazu", tak jsem se kvapně (pravděpodobně s koktáním a zarudlým obličejem) zeptal, jestli na Primě opravdu běží Pějme píseň dohola, aby si o mně náhodou nemyslely, že jsem loser, který jde do soukromí sledovat to, co ony. S balíčkem papírových kapesníčků. Inu, takoví jsme byli.

I patnáct let po vzniku je Pějme píseň dohola filmem, který v rámci české tvorby nemá vhodný protějšek, ke kterému byste ho mohli přirovnat. Pro mě osobně je Pějme píseň dohola co do humoru českou obdobou nezávislého hitu Napoleon Dynamite: hrstka se královsky baví, většina něvěřícně zírá, případně odchází a ještě se na ty první zlobí, jak se mohli u takové koniny - v podstatě bez děje - tak smát. Přitom je zajímavé, že film nutně nevyžaduje, abyste vyrůstali v první polovině osmdesátých letech a znali "teror" pionýrských táborů na vlastní kůži. Přesto snímek celou tu trapárnu, ke které na akcích pro děti občas dochází i dnes, dokázal prostřednictvím sledu jednoduše pojatých, přitom však extrémně groteskních situací, velmi výstižně pojmenovat. Každý z nás přeci zná nějakého toho svalnatého Boba (s bicepsy namísto mozkových závitů), rozevlátého Jelena, nudil se při programu, jemuž přece jen odrostl, a nebo usiloval o přízeň dívčiny-praktikantky, které byla totálně nedostupná a většinou chodila se starším a bohatším, byť naprosto "vymaštěným" troubínkem. A skoro všichni jsme se někdy nacházeli v situaci Ondry, který je dokonalou ukázkou toho, jak holky rozhodně nebalit. Duo Jarchovský-Hřebejk, které scénář napsalo ještě na studiích na FAMU, dle mě vytvořili scénář, ze kterého navzdory jeho neambicióznosti vane duch doby mnohem silněji, než z většiny jejich oslavovaných středoproudých filmů. Už jen díky sekvenci desetiminutového husího pochodu za zvuků atmosférické hudby, jaká se neslýchá, který nemile končí v pohraničí. Neherci namíchaní se začínajícími (Aňa Geislerová) nebo prakticky neznámými herci vytvořili pod vedením debutujícího Ondřeje Trojana opravdu nevídanou směs autenticity a stylizace, ke které se určitě budete hrozně rádi vracet. Je však velmi velká pravděpodobnost, že u svých nejbližších kamarádů budete značně narážet....