Dokumenty o slavných hudebních uskupeních a osobnostech jsou hodně specifickou kategorií. Cílí totiž vesměs na oddané fanoušky (kdo by se koukal na portrét muzikanta, jehož brnkání leze na nervy?) a k vysokým ratingům na diváckých databázich se proto nejčastěji tlačí přes uctivé portrétování, nějaký ten fórek a pásmo největších vypalovaček. Opakují se mýty, staví se pomníky, zní fanfáry na počest hrdinů populární hudby... prostě vyznění těchhle ód není těžké předvídat.

Dokument shrnující dvacetiletku seattleské grupy Pearl Jam se od nich v základním zadání neodchyluje. Přesto je v mnoha směrech výjimečný. Jméno režiséra Camerona Crowea, svého času hudebního novináře, posléze elitního režiséra (jenž si hvězdy grungeové scény natáhl i do svého raného filmu Singles), dávalo tušit, že tenhle pohled za kulisy bude jednak zasvěcený a zadruhé řemeslně plnokrevný. Oboje platí bezezbytku. Před očima se odvíjí svižný příběh o partě mladíků, kteří v cuku letu vyměnili garáže za stadiony... aniž by přestali být introverty.

Pearl Jam Twenty ale tvoří moc hezký protipól k jinému letošnímu dokumentu a to Foo Fighters: Back and Forth. Zatímco portrét spřízněných Foo Fighters se soustředil na samotnou technologii fungování velké rockové kapely, s personálními změnami, natáčením desek, lovením hitů a postupným dobýváním čím dál tím větších pódií, kdy je katarzí několik koncertů ve Wembley, Pearl Jam Twenty je intimnější studií toho, jak se pět chlapíků, co snilo o objíždění klubů vyrovnává s tím, že na ně chodí 160 tisíc lidí. Není to nějaké bolestínské vzlykání, ale spíš tvrdá konfrontace pánů, co si hrají svou muziku, s tím, jak je jejich umění, píle a talent vtáhly do soukolí nelítostného hudebního průmyslu. A oni ani po dvaceti letech nejsou s nastalou situací a monumentální poptávkou úplně srovnání. Koncert ve Wembley tu pak není vrcholem - ale jen drobným zábleskem na cestě, která vedla do výrazně nablýskanějších sfér, než bylo plánováno.

Croweův film přitom počítá s alespoň trochu zasvěceným divákem, který ví, jaké trable způsobil klip k singlu Jeremy, jak vypadalo video k Even Flow nebo má alespoň rámcový přehled o posledních deskách kapely. Nemusí se tak rekapitulovat základní fakta, ale ze stovek hodin archivního i raritního materiálu se doluje „přidaná hodnota“ v podobě autentických výpovědí a lovení upřímných emocí. Uhrančivý pohled na hudebníky, kteří si pořád svéhlavě jedou po své trati. Je to trochu zvláštní kombinace, na kterou už nejsme v éře instantních skandálů a hudebních reality-shows zvyklí... ale její existenciální feeling je zcela přesvědčivý. I když se tu muzikanti netváří jako spasitelé světa, jako bardi dotýkající se nebes a intelektuální psanci opovrhující vším, co voní po dolarech.

Pro hudby znalé nutnost.