Nasadíte-li k evropskému traileru (navíc s tak zvučnou francouzštinou) hlas tak hluboký, že by se za něj nemusel stydět ani Don LaFontaine, vytváříte unikátní, avšak kontraproduktivní nesmysl. Zatímco jadrnost hlasu předesílá napínavý akční film, obrazy se smějí, hýří barvami a nabízejí kabaret se střídavými náladami, kde si každý najde to své (ale překvapivě žádný akční film!). Roztomilá francouzská naivita upomíná na raná osmdesátá léta, kde se tohle hodně nosilo a zároveň se snaží vetknout do konceptu velkolepost hollywoodských kabaretních antré. Výsledek je někde na půli cesty mezi „typicky pozitivním filmem“ Lasse Hallströma, Amélií a drobnou špetkou Moulin Rouge. Což je kombinace, na kterou je francouzská kinematografie přímo profilovaná. Že to všechno šlape pak není s podivem – jakmile ze scény odezní poslední chrapoty zmiňovaného notorického kuřáka a scéna se roztančí a rozezpívá, má to drajv a šťávu, o které se může spoustě filmů z „velkého Hollywoodu“ jen snít. Sice to příliš neodpovídá mustru traileru, ale spíše mustru hudebního videoklipu, ale člověk nemůže mít vždycky všechno. Důstojná předehra k filmu samotnému je to nicméně bezpochyby!