Nejsmutnější na celé Paranormální aktivitě je, že se z ní někdo snaží ve třetím díle vyrábět součást mamutí mytologie. Do stejné, telenovelami zapáchající, díry spadli svého času autoři první SAW. Tedy s tou výjimkou, že první SAW byla cool a měla hrst dobrých nápadů.

Paranormální aktivita pracuje pouze s línými lekačkami a technickou premisou tak základní, že se jeden diví, proč ještě nikdo nenatočil film za pomoci dopravních kamer. Stačilo by sestříhat pár bouraček a hned byste měli akčnější a snad i hororovější materiál než tady. Ani změna režisérů (tentokrát se znemožňují autoři oceňovaného dokudramatu Catfish) a kulis ničemu nepomohla: Paranormální aktivita zůstává dramaturgickým peklem, jehož husarský kousek - nenadále hýbání nábytkem a blbnutí se zahradní technikou - se okoukal už po dvaceti minutách sledování prvního dílu.

Takovouhle facku si za dvě stovky nezasloužíte, zvlášť když úroveň hereckých výkonů připomíná studentský film.Sestry Katie a Kristi potkáváme v době, kdy jim bylo něco kolem sedmi, resp. deseti let. Píše se rok 1988, což ovšem nebrání tomu, aby se do domu nainstalovaly kamery (evidentně s HD rozlišením) ve chvíli, kdy paranoidní Dennis zahlédne podivně se chovající prach v rohu náhodného záběru. Bla bla… neuvěřitelně vykonstruované situace dělají do děje teď-už-trilogie větší díry než kolt Drsného Harryho do těl neplatičů koncesionářských poplatků. Když celý film dokoukáte, uvědomíte si, že jeho úvodní záběr (propojující minulost se současností, resp. jedničku a dvojku s trojkou) vlastně vůbec nedává smysl. Pokud tedy film dokoukáte, protože i přes úspornou stopáž 85 minut se v něm dobrou hodinu nic neděje. Holčičky trénují nějaká zaříkávadla, mluví o imaginárním kamarádovi jménem Toby a občas se stane něco divného, ovšem opět jsou to jen salónní triky znuděného poltergeista.

Přehrajte si trailer Producenti, zřejmě ve snaze nahrabat si co nejvíc do vlastní kapsy, zcela ignorují poptávku po větším měřítku, zběsilejším tempu a propracovanějších lekačkách. Až do poslední minuty (doslova) to vypadá, že jen replikují osvědčené finty z dřívějška. A dávají si hodně na čas, takže jakmile se zjistí, že za vším možná stojí jistý spolek, jehož členem je babička obou holčiček, už je pozdě na jakékoliv vysvětlování. Následuje pouze odfláknuté bu, bu, bu a jde se domů, pokračování o příštím Halloweenu (již potvrzeno). Takovouhle facku si za dvě stovky prostě nezasloužíte, zvlášť když úroveň hereckých výkonů připomíná studentský film a vizuál evokuje záběry, na které denně musí čumět ochranka supermarketu. Ta je za to ovšem placená.

Těžko něčím vysvětlit padesátimilionový opening v Americe. Sklony k sebetrýznění, strach z obřích domů (rád vyměním sedmiložnicový loft za 2+1 v paneláku, zájemci se mohou hlásit ve vzkazníku) nebo ochota sedět v kině a osmdesát minut čekat, jestli se vůbec něco stane.

A cítit se podveden, protože ten zábavný záběr před zrcadlem ve finálním sestřihu vůbec není. Nevzpomínám si na důkladnější plýtvání divákovým časem, než jaké předvádí tahle série.

Nikdo nechce ve třech dílech odvyprávět další Star Wars, ale abychom se až v posledním záběru začali dohrabávat jádra pudla, to se nepromíjí i mnohem skromnějším (a kratším) produkcím. Na internetu jich najdete spousty. Jsou zadarmo, vypadají líp a dovedou strašit za setinové peníze. První pokusy Orena Peliho k nim možná kdysi patřily, ale jeho série se už dávno proměnila v otravnou, přežranou velrybu, kterou by měl někdo honem rychle odklidit z pláže a vykopat zpátky do moře. Než to začne hnít tak silně, že se budou zvedat žaludky i zapřísáhlým flegmoušům.