Veleúspěch Padesáti odstínů šedi si vysloužil dvě další pokračování, která stejně jako jednička potrápí návštěvníky kin kolem Valentýna. Výměna šedi za temnotu v názvu měla naznačovat přechod od erotického dramatu (kterým jednička vlastně ani nebyla) k sexy thrilleru (kterým dvojka není už vůbec), ovšem tak úplně se to nepovedlo. Párkrát problikne product placement, napětí je nulové a za rok přijde trojka.

Asi před dvěma měsíci jsem si na fotbale nějak pochroumal kloub u malíčku a měl bych s ním denně cvičit, aby za nějakou dobu zase vypadal a fungoval jako normální prst. Ne, nepíšu to kvůli nepříčetnosti z příliš hojného recenzování idiotských filmů, díky plytkosti a nenápaditosti příběhu (i jeho prezentace) jsem ale měl na protahování bolavého prstu nezvykle mnoho času i myšlenek. Neúnosně se táhnoucích 117 minut vám totiž dá prostor k vyřízení věcí, do kterých se vám normálně moc nechce.

Nějaké ty nešťastnice by mohly vyprávět, jak těžko se mi do ženského světa a myšlení proniká. Ovšem pokud nějaké ženštině přijde tenhle film vzrušující či, nedej bože, emočně podnětný, tak už nerozumím opravdu ničemu. Trailery poškádlily dámské publikum příslibem několika pikantních situací, hlavně maškarního bálu (škrabošky jsou od dob Eyes Wide Shut pořád sexy) a výtahového public invasion. Asi vás nepřekvapí, že jsou obě situace ve filmu úplně zbytečné a skončí rutinním sexem bez jakéhokoli posunu v příběhu či atmosféře erotického dusna. O sexy atmošce si můžete nechat zdát, protože veškeré pikanterie probíhají podezřele stejně – Greyovi se už do prasáren moc nechce, ale nezbedná Anastacia ho přece jen ukecá. On má hardware, ona choutky, a tak jí spoutá ruce (a jednou i nohy, ach bože!) a na konzervativního misionáře jí vypráší kožich. Jak pohoršující a kontroverzní!

Na lacinou notu hraje i hudba, která od úvodního coveru hitovky od Coldplay až po závěrečný duet Zayna Malika a Taylor Swift vykrádá momentálně frčící střední proud. Což jako podkres sexuálních scén funguje přesně tak mizerně, jak si myslíte. A o příběhu se radši ani nebavme. Prostě se navazuje na jedničku a chystá půda pro trojku. Od začátku je vše jasné a totálně mdle podané. Christian Grey chce Anastacii Steele zpátky, tak se snaží a ona se moc nebrání. Pár lidí jejich kvetoucí vztah trochu otravuje, jenže v každém náznaku dramatu udělá scenárista Niall Leonard (mimochodem manžel autorky předlohy E. L. James) krok zpátky a nenechá se potenciální zápletkou strhnout. Ještě že tak! Divák by se jinak mohl místy i trochu bavit, což by zbytečně rušilo od zírání na Dakotiny kozy a Jamieho trapézy.

Ústřední herecká dvojice se od jedničky znatelně posunula. Hlavně Dornan, kterého jsem dlouho měl jen za tupého hezounka, ovšem něco v něm přece jen je. Což se stále nedá říct o Dakotě Johnson, která svou hereckou kariérou proplouvá tím nejznuděnějším způsobem, jakého je asi schopna. Oběma se ale už daří lépe než před dvěma lety maskovat, jak málo chemie mezi nimi je. Neulehčují jim to ale ani dialogy, které svou tupostí a předvídatelností vyškrabávají z kotlíku zoufalství ta nejlacinější romantická a porno klišé („Jsem asi moc oblečená, hm, co s tím uděláme?“). Potěšila aspoň narážka na Dornanovo strniště, v českých titulcích laškovně vyřešená výkřikem: „Pícháš!“

Trapnost a nuda, které se postupem času (znova opakuju, skoro dvě hodiny!) plynule střídají, dávají o to výrazněji vzpomenout na fakt, že tohle dílo kontroverzní fakt není a skutečné sexuální otevřenosti jsme se ani napodruhé nedočkali. Dvojka ve výsledném hodnocení je i na moje poměry prachbídně málo, ovšem když Woody před dvěma lety ohodnotil Padesát odstínů šedi trojkou, nemůžu jinak. První díl se totiž aspoň pokoušel být rychlokvašnou adaptací s cílem vydělat tvůrcům na nové sady důtek. Tohle už se ale nesnaží vůbec o nic!