Spike Jonze je šikovný chlapík, který má svou kreativitu a filmařskou zručnost konečně posvěcenou zlatem. Jeho novinka totiž získala Oscara za scénář – ovládla tedy kategorii, která ze všech nejvíc přeje spíše menším, autorským projektům, jež nemusí být dokonalé (a dokonale přístupné), ale sálá z nich jedinečnost a v poklidných mezích středního proudu i jistá výjimečnost.

Ona: FOTOGALERIE

Přesahy o odcizení ve velkoměstech a přilepení duší ke kompjůtrům bohužel samy o sobě nestačí Po bok Ztraceno v překladu, Nespoutaného Djanga nebo Věčného svitu neposkvrněné mysli se Ona zařadila hlavně díky velmi originální premise. Vcelku obyčejný chlapík s neobyčejně hnusným knírkem jménem Theodore, trochu neurotik, trochu introvert a trochu nesmělý romantik, se podle ní zabouchne do svého operačního systému. Nelze se mu moc divit, protože tenhle systém má dráždivé jméno Samantha a mluví smyslným hlasem božské Scarlett Johansson - a přestože její lidské tělo není nikde poblíž, jen svými slovy zvládne tak rozvibrovat srdíčko (a další orgány), že by i kdejaká top kráska z masa a kostí záviděla.

Parádní námět je rozpracován do scénáře jak podle příručky. Theodorovo zaměstnání, bolestivá milostná minulost i rozpačité kontakty s reálnými ženami jen zesilují přesvědčivost jeho vztahu k Samanthě. Výtečně je ale zhmotněn i svět blízké budoucnosti, v němž jsou lidé k mobilům a počítačům přisátí ještě blíž než teď, kdy na Facebooku, YouPorn, Twitteru a Mimibazaru trávíme většinu dne. Podle hesla „future is now“ se spoléhá na vynalézavé nasnímání velkoměsta (podobně jako v Kódu 46, i tady sci-fi dojem posilují záběry ze Šanghaje) a do reálně vyhlížejícího světa jsou zasety drobné sci-fi vychytávky, tak aby se divák cítil víc pohlcen romancí, než že by byl omámen technologickými novotami a odtažen od toho zásadního.

Funguje to na výbornou. Spike Jonze se sice vzdal velkých režijních skopičin, jaké jsme mohli oceňovat zejména v jeho videoklipech, zvládá se ale náramně vyřádit i v rámci úsporného, melancholického vyprávění. Her se může chlubit půvabnou zaláskovanou atmosférou, která přesně rezonuje pocity osamění, naděje, zklamání i opojné zamilované radosti, adekvátně tomu, čím je zrovna potřeba balamutit pocitová centra diváků.

Samostatnou (a jaksepatří úctyhodnou) kapitolou je pak barevné řešení jednotlivých scén, kdy se nespoléhá jen na prosluněnou skoro-reklamní estetiku, ale pečlivě se aranžují oděvy, interiéry i věci běžné spotřeby. S červenými košilemi si takhle ještě asi nikdo nevyhrál.

Přehrajte si trailer Bohužel... je tu pořád ten šílený knír. A k němu sice kompaktní, přísně sevřený a tudíž nerozmělněný příběh, v němž však schází nejen jakýkoliv překvapivý prvek, ale i dynamo, jež by ho s vervou tlačilo až do závěrečných titulků. Přesahy o odcizení v současných velkoměstech a přilepení lidských duší ke kompjůtrům bohužel nejsou natolik mocné, aby samy o sobě stačily předvídatelně vedený film vytáhnout na úroveň bijáku emočně absolutního, strhujícího, či jakkoliv jinak famózního.

Mezi oscarovkami jde o jasnou svěženku, pořád bych tu ale tušil spíš jednohubku pro aktuální sezónu, než vyloženě cituplnou klasiku.

P.S.: Jestli nějaký film zabije dabing, pak tento.