Právníci jsou oblíbená filmová sorta. Vzdělaní, morálně nezávadní a plakátově krásní lidé šplhající po společenském žebříčku, odesílající ročně za mříže tucty černobílých desperátů. Je to tak? Willy Beachum patří přesně do téhle dušínovské kategorie a právě odchází z nevděčně placeného státní postu do velké právnické firmy, ve které má každý Ferrari a vnadnou blondýnku po boku. Willy je zelenáč a proto má zatím blondýnku za šéfovou a jezdí v obstarožním BMW. Jeho poslední případ ve staré dobré státní správě ho však přesvědčí o tom, že není všechno zlato, co se třpytí a že slepé spravedlnosti je občas potřeba trochu pomoct. Tedy... trochu víc než trochu.

Všechno přitom vypadalo jako obyčejný případ. Willy se měl dostavit k soudu, vynutit si z nechutně bohatého důchodce přiznání, které už předtím stejně řekl vyjednavači, odškrtnout si neúspěšný pokus o vraždu a vydat se vstříc moři šampaňského a zástupům krevet. Jenže když proti vám stojí důchodce s tváří Anthonyho Hopkinse, neměli byste si předčasně leštit rolexky. Ted Crawford ve volném čase staví hlavolamy a má inženýrských titulů, že se mu nevejdou do almary. Možná zastřelil svojí ženu a možná svérázným způsobem vyřešil milostný trojúhelník. Publikum zná pachatele od první vteřiny, ale díky Crawfordově chladnokrevnému plánování bude mít Willy zatraceně velký problém. Důkazům narostly nožičky a běžely se schovat pod koberec, svědci jsou diskreditováni a obět leží v hlubokém kómatu, ze kterého se pravděpodobně nikdy neprobudí. Crawford budí svým rozhodnutím hájit se sám dojem vesnického idiota, ale pod jeho bělostnou vlasovou pokrývkou to zatraceně šrotuje a s přehledem se tam vešly všechny právnické bichle. Připravte se na bitvu kočky s myší. Četl Willy Umění boje? Má vůbec šanci vyhrát? A vážně to potřebujete vědět?

Poslední z otázek je palčivější než si myslíte. Okamžik zlomu je sice prostý jakýchkoliv kazů (alespoň na povrchu), ale zároveň vykazuje neuvěřitelnou matnost. Je to "jen" další detektivka o dokonalém zločinu, ze které nakonec vyplyne, že malá prasklinka (viz originální název Fracture) se zákonitě musí objevit i v geniálním plánu. Gregory Hoblit vám sice předvede celý zločin ještě než se stihnete pohodlně zabořit do sedačky a na konci první desetiminutovky už budete vědět, že Anthony Hopkins posledních patnáct let vypadá a hraje pořád stejně, ale slibované napětí nebo nedejbože zábava se ne a ne dostavit.

Ne že by Ryan Gosling v hlavní roli neměl talent. Sako mu sluší, má správně klaďácký obličej a možná mu budete i fandit. Jenže se vám nebude chtít čekat zdlouhavých 110 minut na nějaké to řešení shora, které zákonitě musí přijít a je snad ještě hloupější, než zbytečná milostná linie Goslinga s jeho novou šéfovou (Rosamund Pike), jež budí dojem nutné postelové vsuvky, ale do děje nic nového nepřináší. I největší fanoušky Hopkinse pak přestane brzy bavit, jak jejich idol sype z rukávu právnické obraty a terorizuje hlavního hrdinu úlisnými telefonáty. Nejtrpělivější se dočkají pointy a zívnou po ní jako při padesáté epizodě Columba. Jinými slovy "Viděno, slyšeno, zapomenuto". Hoblit pro svojí epizodku vyfasoval snad až příliš dobré obsazení a mě skoro bolelo vidět Cliffa Curtise, jak sedí celou stopáž v kanceláři nebo ocáskuje za Goslingem a vysvětluje mu, že přece ten barák už pětkrát prohledali. Uff, v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem tam byl s nimi a prohledával obývák pomocí lupy. A nenašel jsem nic. I teď se mi v hlavě hledá špatně.

A přitom je to Hoblitovo prokletí. Točit nekonfliktní, řemeslně slušné, ale naprosto zapomenutelné filmy. Hartovu válku si dneska pamatují tak možná fanoušci Bruce Willise, Frekvence s Dennisem Quaidem zas patří k zaprášeným historkám o cestování časem. Okamžik zlomu skončí stejně, v obrovském šuplíku s navzájem zaměnitelnými právnickými dramaty, ze kterého bude trčet jen Hopkinsova čupřina. Oscara na ní neuloví, ale v necelých sedmdesáti pořád ještě dokáže zastavit krev v žilách publika a budit dojem, že si roli vychutnává do posledního doušku. Upřímně mu to přeji, ale mohl by vychutnávat ve výraznějším aranžmá. Pak bych třeba neměl pocit, že narozdíl od něj jsem přišel zkrátka.