Thajské filmy se do naší distribuce moc často nedostávají. Pokud se nepletu, naposledy jsme mohli vidět Tonyho Jaa, kterak v neskutečně hloupém příběhu láme lidem kosti, rozráží jim lebky, přebíhá jim po hlavách a rve se s protivníkem, který má v ruce pilu. A tehdy jsme byli všichni nadšení. V Thajsku ale umějí dělat i jiné věci, než ubližovat lidem. Například tam točí parádní romantické komedie s divnými názvy. A jsme z nich nadšeni úplně stejně jako z Ong-baku.

Divácký hit loňského festivalu v Karlových Varech si hledal cestu do českých kin přes půl roku, ale nakonec můžeme být rádi, že si jí vůbec našel. Filmy jako Občan pes jsou totiž něco, co se každý den neobjevuje, ale pro fanoušky ne úplně normálních filmů bude první březnový den svátkem. Jako ve všech romantických filmech je příběh nesmírně jednoduchý. Jsou dva, potkají se, seznámí se, zamilují se, odejdou do západu slunce. V případě Občana Psa však není důležité „co“, ale „jak“.

Mladík Pod je tak trochu introvert, který celý svůj život strávil na vesnici a kromě práce na farmě nezná vůbec nic. Jednoho dne se však rozhodne, že vyrazí do Bangkoku a zkusí to od začátku. Brzy si najde práci, potká se se zajímavými lidmi a nastěhuje se do sympaticky bizarního bytečku. A mimo jiné si usekne prst, který následně hledá po celém městě v krabičkách od sardinek, seznámí se s mrtvým motorkářským taxikářem, rozmazlenou holčičkou v růžových šatičkách, která hulí jak fabrika, vulgárním plyšovým medvědem se závislostí na alkoholu a podobně normálními věcmi, na které narazíte při každodenní procházce po Bangkoku. Nic z toho ale Poda nevyvede z míry, protože to jediné, co ho zajímá je sympatická hotelová služka Jin. Ale ve světe, kde z nebe prší helmy, nemůže být ani vztah dvou lidí úplně normální.

O filmu Občan Pes se mluví jako o thajské variaci na Amélii z Montmartru. A v podstatě tímto konstatováním by se celá recenze dala ukončit. Pokud máte Amélii rádi, budete Občana Psa mít rádi taktéž. Jestliže vám ale její příběh připadá divný, šílený a nereálný, tak v kině během prvních patnácti minut usnete. Režisér Wisit Sasanatieng totiž hned od začátku nasazuje laťku nenormálnosti opravdu vysoko. Když během úvodních titulků zpívá opravdu úplně každá postava, která se na plátně objeví, je to roztomilé. Když ale v polovině nastoupí na scénu gekon s hlavou hrdinovy babičky a s pomocí thajského hiphopu začne vyprávět o tom, jak vlastně přišel na svět, slabší povahy bez fantazie budou muset volat lékaře.

Občan Pes je film, který odmítá přijmout zaběhnutá klišé a nechce se přizpůsobit tomu, co předepisují žánrové mantinely. Scénář překvapuje každou minutou. Člověk nikdy neví, co na něj tvůrci vybalí v dalším záběru, ale pokud se naladí na stejnou vlnu a přestane uvažovat nad absurditami, šílenostmi a originalitou překračující všechny meze, bude totálně nadšený. Pokud v sobě máte ještě kousek fantazie a neřešíte v kinech otázky „proč řekl tohle, když tohle by bylo lepší a proč nešel nejdřív tam,“ je Občan Pes film pro vás.

Podobný scénář však nikdy nemůže fungovat sám o sobě. Pokud není za kamerou správný režisér, může to skončit katastrofálně. Naštěstí v případě Občana Psa byl režisér i scénárista jedna a tatáž osoba. Wisit Sasanatieng si umí hrát s kamerou a filtry, mnoho scén tlačí až do vizuálních extrémů a záměrné kýčovosti. Stejně jako před šesti lety Jean-Pierre Jeunet v Amélii však dokonale pochopil, co Občan Pes potřebuje a nikdy nepřekročí pomyslnou čáru mezi snovou a vlezlou atmosférou. Navíc se může opřít o výborné herce a na ústřední dvojici by se dala v hereckých kurzech učit vzájemná chemie. Samozřejmě i tady je klasické asijské přehrávání, které může být pro mnoho evropských diváků dost velký problém, ale takhle se to zkrátka v Asii dělá.

Pokud jste pro Občana Psa ten správný divák, tak moc záporů ve filmu neobjevíte. Režisér by sice mohl pár scén malinko zkrátit a občas by se něco dalo natočit trošičku jinak, ale prakticky nikdy nenarazíte na chybu, která by vás nějak výrazněji vytrhla ze sledování filmu. Jestliže tedy přežijete přehrávání asijských herců, nebudete si o závěrečných titulcích (u kterých mimochodem hraje opravdu hodně zajímavá kapela) na nic stěžovat.

Občan Pes je jednoduše film, který se povedl. Je jiný, je osvěžující a je nesmírně zábavný. V mnohých směrech je ještě mnohem šílenější než Amélie z Montmartru, ale pro diváky, kterým nechybí trocha fantazie, bude přímo darem z nebes. V Thajsku se zkrátka nebojí dělat věci jinak. Občan Pes je film, který by v konzervativní a filmově nudné zemi jako je Česká republika pravděpodobně nemohl vzniknout, protože je na to až příliš „jiný.“ Pokud ale tyhle „jiné“ věci máte alespoň trošku rádi, tak vyrazte do kina. Podobný film tu totiž nejspíš dalších pár let nebude.