Vladimír Michálek se se svým Sekalem a Babím létem zařadil mezi úzkou skupinu tvůrců, kterým se tu ještě dá něco věřit. Minimálně to, že když natočí film, pravděpodobně bude alespoň koukatelný a když se hvězdy sejdou ve správné konstalaci, možná zasáhne svého diváka i o něco hlouběji.

O rodičích a dětech trefuje kina v obecné divácké nevědomosti a možná i mírné ignoraci. Michálek bohužel (bohudík!) není Zdeněk Troška, aby se jeho jméno rozeznělo v uších věrných oveček, které jdou poslušně za svým pánem, a bohužel ani nenatočil film, který by to mohl nějakým způsobem změnit. Není to crazy komedie s tunou „legračních“ hlášek, ani film plný teenagerů, kteří chtějí svá přirození strkat do všech otvorů, o kterých se zmiňují biologické encyklopedie. Michálkův nový film vychází ze života a nabízí život sám. Život v rozhovoru, život v drobných maličkostech, které ho definují. Život, kde se tráví čas dialogem a bilancováním nad časem uplynulým. Je to výsada, kterou si na rozdíl od zvířat můžeme dopřát a snad i proto je tak výjimečná, že jenom o ní stojí za to natočit film. Ale co naplat, komerční tahák to opravdu není.

Pryč se šroubovanými dialogy a uměle modelovanými situacemi. Tohle odpoledne v tomhle městě otec a syn střídají nohu vedle nohy v rámci rozlehlých prostranství, úzkých uliček i zapomenuté krajiny, která jako by vypadla z nějakého románu od Foglara. Vyměňují si názory, vysvětlují si co, proč a jak a konverzace se odehrává přesně na té konkrétní úrovni, na kterou se potomek s rodičem může dostat jen jednou za život: v pokročilém věku, kdy si budou oba rovnocenně líčit své sexuální zážitky, neúspěchy v manželství a povídat si o nevlastních dětech. Celý den, od rána až do večera. V scenáristickém podání tvůrčího dua Křižan-Hakl to má hodně co do sebe: dialog odsýpá, je vtipný a poutavý a když už se příliš dlouho stojí na místě, nahodí se do vyprávění flashback, který zajímavým způsobem odkrývá něco z minulosti obou protagonistů a jeden z důvodů, proč skončili přesně tam, kde skončili. Tady se odhaluje to nejpravdivější z celého filmu: žádný z charakterů nemá patent na rozum, proto samozřejmě chybují. Ale je přirozené v souladu s otcovsko-synovskou rivalitou, že se vždy snaží být chytřejší než ten druhý.

Vedle putování bezejmenného Otce a Syna plyne další paralelní linie, v níž se Synova možná nastávající potkává s jeho vlastním synem. I v téhle rovině scénář rozvazuje spletité klubko dialogu, které postupně navazuje na původní nosný příběh. Ale je to paradoxně zároveň největší problém, který u Rodičů a dětí vzniká: vyprávění číslo dvě se jeví jako mnohem méně zajímavé a z dlouhodobějšího hlediska téměř nepodstatné. Z toho potažmo plyne, že je i mnohem méně zábavné a tak trochu zbytečně ředí všechno důležité, co příběh přináší a co by stejně řekl i v rámci původního rozhovoru. Jen kvůli efektnímu „twistu“, který se beztak dá odtušit už z prvních deseti minut, bylo do filmu nepatřičně naroubováno nějakých 15-20 minut navíc, které kazí celkový hladký a až „kamarádský“ dojem, který přináší do hry David Novotný s Josefem Somrem.

Ale i jejich společný výlet mohl mít nějaké hlubší vyvrcholení a poučení, které by se vyšplhalo nad rámec obvyklého „věci se opakují a lidi nezměníš“. Příliš dlouho si tihle dva vypráví – příliš dlouho na to, abyste pak z jejich světa mohli odejít jenom tak bez hlubší myšlenkové poskvrny. Přesto se tak stane a s ohledem na herce i nápaditý scénář je to najednou velká škoda.

Naštěstí – a to opravdu naštěstí. Michálek je stále výborný režisér a pro svůj film dýchá. Zajímavě komponované záběry daly ve střižně vzniknout oku lahodícímu řetězu obrazů, který se tyčí vysoko nad české standardy chápání a vnímání prostoru. Barvy jsou mnohdy (nikoliv kýčovitě) přestylizované, kontrasty výrazné, obraz má hloubku a film jednotný vizuální klíč. K dobrému dojmu z něj přispívá i taková prkotina, jako je reálně se měnící počasí. Kdy jste naposled ve filmu viděli, aby slunce zašlo za mrak a po půl minutě se zase rozsvítilo? Běžnou praxí je takové záběry vyhazovat, tady hrají důležitou roli. Tu ostatně v mnoha pasážích hraje i hudba Michala Lorence, působivá už od prvního záběru s plujícími tučňáky a držící si laťku až k poslednímu emocionálnímu zúčtování.

O rodičích a dětech je spíše experimentální hříčka pro fajnšmekry než film, na který se pohrnou davy. Z toho jasně vyplývá, že nic chytrého se tu natáčet nevyplací. Smlsnou si na tom jenom náročnější diváci a ti bohužel tvůrcům celý chleba nezaplatí. Přispět na něj ale není zakázáno – ba naopak, přímo doporučeno.