Mám horory celkem rád. Ne že bych je konzumoval upilovanou lžící rovnou z mísy, ale nechat se občas vystrašit neuškodí. Pokud však v deseti letech spatříte prvního Cravena, zanechá to na vás slušné stopy. Svého bratra, který mi chtěl rozšířit filmové vzdělání, však neproklínám. Ba naopak.

Freddy se stal věrnou součástí mých snů, ale narozdíl od hrdinů filmu mi nikdy nezkřivil ani vlásek. A já se opakovanými zhlédnutími do Cravenova revolučního dílka zamiloval. Po světě už tenkrát pobíhal jak mlčenlivý Michael Myers, tak hokejový fanda Jason Voorhees (jeho masku můžete zahlédnout v jedné scéně, ostatně Craven na prvním Pátku 13. spolupracoval), ale Freddy byl někde jinde. Jeho moc byla takřka neomezená, jeho sklony k teatrálnosti kouzelné a když už promluvil, snažil se vyhrát cenu pro největšího cynika roku.

Noční můra byla prvním velkým filmem New Line Cinema (o sedmnáct let později nám předhodili Pána prstenů, tomu říkám evoluce ;) a debutem Johnnyho Deppa, především ale kulťákem, který spoléhal na pokročilé animatronické efekty, vřískající teenagery a velmi chytré prolínání scén. Divák nikdy netušil, kdy se realita mění v sen. V tu chvíli Freddy vystrčil růžky a pohrál si s další obětí mimořádně originálním způsobem. Ostatně co jiného čekat od zabijáka, který věnuje tolik péče své rukavici. Ta se postupem času stala jednou z nejkultovnějších filmových propriet. Když se vynoří ve vaně plné vody nebo když Freddy protáhne hlavu jednoho z nebožáků televizí, musíte Cravenovi děkovat za vynikající nápad, protože na rozdíl od zabijáků z "masa a kostí" si Freddy může dovolit mnohem víc věcí.

V sequelech se to sice trochu vymknulo z rukou (možná právě proto Noční můry skončily ze všech zaběhnutých hororových sérií nejrychleji), ale první díl je stejně tak béčkově roztomilým úletem jako atmosférickým hororem. Pokud se vám někdy zdálo, že vás chce vaše vlastní postel spolknout, budete to milovat.