Look at him now! Už konečně!. Nick Cave chodí, skáče, svítí a vibruje po tomhle světě už o kus víc než 20 000 dní a v Čechách pořád nejde o zrovna provařené jméno. Hádám, že čtenář MovieZone ho určitě zná coby skladatele pár vynikajících soundtracků, například skvělé minimalistické hudby k Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, a nejspíš z povědomí nevyprchal jeho o poznání méně povedený pokus o scénář v podobě poněkud sterilní gangsterky Země bez zákona. Krom toho, nebo spíš nad to vše jde o takřka kultovního rockera, který má se svou kapelou Bad Seeds na svědomí nemálo pecek.

A taky rád filosofuje.

Zřejmě moc rád.

 

Právě na tom si zakládá tahle hodinu a půl dlouhá konverzace s ním.  A naštěstí to není otravné. Jakkoliv se dokudrama 20 000 dní na Zemi chvílemi utápí v jistých „pseudo“ řečech o smyslu života, celkový koncept naštěstí drží podobné vylomeniny na uzdě jednoduše proto, že jejich přítomnost dává smysl, i kdyby se zdálo, že nedávají smysl ony samy o sobě.

Nesledujeme něco jako náhled do umělcova soukromí nebo faktograficky nasycený materiál, který by nám jeho osobu přiblížil. Přesto má při finální montáži člověk pocit, že zná tohohle chlápka celý život, i když od něj v reálu jen slyšel pár CDček a doposud mu byl celkem lhostejný. Nejspíš i bude dál, ale na ten krátký okamžik Nick Cave zcela ovládne kinosál a tím i pozornost publika. Na začátku konstatuje, že přestává být člověkem. Má pravdu. V tomhle "příběhu" člověkem rozhodně není.

 

Režisérské duo Iain Forsyth a Jane Pollardová (podle fotek to vypadá na důrazný hipster alert) dokonale manipuluje s jednoduchým charismatem hudby a hudebních ikon a dokáže vybudovat velmi přesvědčivý obraz génia svého oboru. Nick Cave tu není polidšťován, přesně naopak – od obrazu člověka se v podstatě neustále a vědomě vzdalujeme k obrazu jakéhosi cool titána. (Začínáme „intimními“ záběry na Nicka v posteli a končíme záběry na něj stojícího dramaticky na pláži, jak se od něj za zvuků jeho hudby a vzletných citací vzdaluje kamera). Můžeme se tu teď dohadovat, jestli je podobný přístup laciný, rozhodně ale není jednoduchý.

Nick Cave naštěstí opravdu je talentovaný člověk, což neuškodí, to ale v důsledku není zase tak podstatné. 20 000 dní na Zemi by na základní úrovni fungovalo, i kdyby byl na jeho místě (schopný) herec, který by odříkal text, protože beztak jsou všechny dialogy nahrané, respektive očividně vznikaly pouze pro potřebu natáčení.

 

Jedni proto mohou být zklamaní, že tu nepoznají reálnou osobu hudebníka, že jde jen o prohloubení jeho „mýtu“. Tihle nespokojenci budou mít pravdu, na druhou stranu se jen těžko zbavuje respektu k tak přesně vysoustruhovanému počinu, který dokáže emoce tekoucí fanynky přenést i na zcela nezainteresovaného diváka. Pro fanoušky půjde o úplné emocionální hody, budou tu se svým oblíbencem zažívat orgasmy a budou šťastní. A ti, jimž je Cave ukradený, tento pocit okusí, protože jim ho tvůrci přibližují.

Vlastně můžeme výsledek vnímat ne jako film dokumentující Cavea, ale film dokumentující fascinaci Cavem. Úplně nejlépe fascinaci Cavea sebou, ale kdo by měl mít nárok na tuhle aroganci, když ne rockové hvězdy?

 

Samozřejmě, že jde celou tuhle konstrukci odmítnout. Podobný přístup je zcela nefunkční pro diváky, kteří prostě nechtějí, aby na ně ten film fungoval. Stejně jako sebelepší reklama nezafunguje na člověka, když si daný produkt z principu nechce koupit. Přes základní odmítnutí vlak nikdy nejede. Byla by ale škoda se proti troše té staré dobré manipulace stavět automaticky zády.

Možná po tom všem bude znít divně, že 20 000 dní na Zemi vyznívá každou svou vteřinu upřímně. Může jít o iluzi, ale zase – v podstatě na tom nesejde. Opravdu se zdá, že tvůrci Cavea velmi uznávají. Opravdu se zdá, že Cave se snaží nabídnout jen nejlepší ze sebe, že se snaží ukázat, kým (čím) se stal a jak vypadá jeho život. Jen ne skrze zobrazení denní rutiny a nahlédnutí do zákulisí, ale naopak skrze splynutí se svou vlastní škatulkou, kdy už možná ani samotný hudebník neví, kde začíná a kde končí.

 

Pokud jste o Caveovi doposud nevěděli víc, než co jsem naznačoval v prvním odstavci, nebudete na tom jinak ani po zhlédnutí tohohle kousku. Rozhodně se ale na něj budete dívat. Upřeně. A jak zpívá ve skvělé závěrečné montáži, o to mu nakonec vlastně jde.