Tvůrce s potencí hřebce a výdrží bejka – rok co rok vychrlí další film a je mu celkem jedno, že u velké části filmové veřejnosti už dávno ztratil výsadní pozici tvůrce, který má co říci a říká to zajímavě. Jan Hřebejk zkrátka táhne svou káru dál a v poslední době se opět pustil do vážných témat. Kawasakiho růže byla bezesporu filmem, který světově vypadal, ale kolem pukavců z minula tančil obezřetné české „kolo kolo mlýnský“. Stejně tak novinka Nevinnost má čistě teoreticky úhlednou fasádičku dramatu světových parametrů, ale uvnitř zůstává typickou tuzemskou leklou rybou, která si psychologickou hloubku plete s mnohomluvností.

Přitom je to, stejně jako mistr Kawasaki, film neobyčejně potřebný – sžíravé rodinné drama, v němž by se pojednaly různé skryté patologické jevy (o kterých se ve slušné společnosti nemluví) je takovou malou zkouškou dospělosti. Hřebejk do ní nasazuje své osvědčené kalibry: variabilní kameru, která se hýbe a vyhlíží moderně a Nevinnosti dodává trochu té potřebné světáckosti, a herce, pro něž není nejmenším problémem zvládnout familiérní stylizaci. Více než známé a okoukané staré firmy jako Aňa Geislerová či Ondřej Vetchý stojí za zmínku lítostivý detektiv-smolař Hynek Čermák, který by býval při troše štěstí mohl být jakousi českou mutací Branaghova skvostu jménem Kurt Wallander – takhle je alespoň jedinou postavou s opravdu zajímavě vyklenutým dramatickým obloukem a věrohodnou tragikou.

Tím bych ale s výčtem pozitiv skončil. Jarchovského scénář má opět těžkou zadnici, nadměrně vysvětluje, jakoby divák byl nedovtipný pitomec a postavy mu musely každý záchvěv duše dlouze osvětlit. Navíc Nevinnost působí žánrově nevyhraněně – první část filmu je s trochou benevolence detektivkou, kde proti sobě stojí tvrzení doktora Kotvy a nezletilé pacientky, která trvá na tom, že s ním měla poměr. Hřebejk a spol. se pokoušejí o dnes velmi módní hybrid mezi detektivním napětím a dramatickou reflexí různých ožehavých společenským témat (dětská pornografie, obchod s bílým masem, necitlivě fungující systém) – v Nevinnosti se ale jedná o hybrid nefunkční. Detektivka je to těžkopádná a stereotypně se utápějící v dlouhých hovorech, drama zase sterilní, protože i když se herci snaží, tak plochost scénáře je na plátně drží zkrátka. Mezi postavami chybí jiskření a i když se jim kamera občas doslova tlačí za krk, výsledkem není intimita, ale spíše jakési usilovné šmírování.

Druhá část filmu je pak naprostým rozkladem a ukázkou, že ambice by Nevinnost měla, ale tím to také hasne. „Matrjoška efekt“, kdy po vyřešení jedné zápletky vyplave na povrch druhá, podobná – která i tu první poněkud posune – vyřešil Jarchovský několikaminutovým vysvětlujícím monologem jedné z vedlejších postav. Hřebejk ji provází celým orchestrem moderních vypravěčských prostředků, od voice-overu, přes výtvarně stylizované záběry ,až po vzpomínkové zrnění VHS kamery. Je to na poměry české kotlinky hodně odvážný, ale typicky nedovařený experiment, který se naprosto míjí jakýmkoli emocionálním účinkem. Po chvíli se člověk vkrádá na mysl skandování ze závěru Horem pádem: pískej konec! Tohle obludné extempore je totiž zhmotněním kardinálního dramaturgického omylu.

Nejde o žádný závažný pohled pod povrch běžných rodinných vztahů, ale o další scenáristickou povídku, která má takřka básnický rozmach, ale jinak je zcela jalová. Nekousne, neznepokojí, bezpečně si existuje ve své vykonstruované papírovosti a formálním kouzlení, které nic podstatného nedodá, jen líbivě dobarvuje. To je příznačné pro celý film, který se navzdory spoustě teoreticky drsných míst ani na moment nepřiblíží jakémukoli naturalismu a ani jednou se nezachová nepředvídatelně. I když nevypadá trapně a amatérsky, v porovnání s podobnými žánrovkami např. ze severu Evropy je to prostě pořád umolousaný zástupce třetího světa.