Jít na horor do kina, to obvykle znamená připravit se o polovinu možného strachu. Vždycky se totiž najde parta buranů, kteří se ve vypjatých momentech cpou tatrankama a chechtají, aby před svými křapulkami zamachrovali. O to víc mě potěšilo, když jsem byl v kině na Neutečeš sám. Úplně sám v celém potemnělém sále. V takovou chvíli nastupuje skutečný faktor strachu, kterému se ani pizza z kravských placent nevyrovná. Co myslíte, bál jsem se?

Přehrajte si trailer Standardní odstavec o tvůrcích bude tentokrát hodně stručný. Režisér předtím natočil jeden film, herci jsou mladí a vcelku neokoukaní a zbytek štábu podle všeho taky pronikal do problematiky poluce teprve nedávno. V tomto případě je to ovšem jedině ku prospěchu věci. Jen jsem trnul, aby se odněkud neobjevila Carmen Electra s jedním ze svých cameo vstupů. Naštěstí zbytečně...

Vyčpělý žánr teenagerovských vyvražďovaček si doslova žádá novou krev a tenhle nezávislý horůrek se nebojí vydat neprozkoumanými cestičkami. Velkou pochvalu zaslouží kamera a hudba, které společně vytvářejí skutečně tísnivou atmosféru. Ambientní plochy nesklouzávají k žánrovým kýčům a vhodně doplňují skutečně experimentální kameru. Ta se nebojí střídat nezvykle velké množství úhlů a dokáže překvapovat po celou stopáž. O to větší je pak škoda, že vytříbená audiovizuální strínka musí táhnout tak připitomělý scénář.

Nadpřirozené a nespecifikované zlo, které na sebe bere podobu kráčejících lidí, je jednoduché na realizaci a přitom skutečně děsivé. Představa, že každou sekundou se k vám o krok přiblíží někdo (či spíše něco), co vás chce zabít, by nenechala v klidu usnlout ani Nebojsu. Po slibném úvodu však příběh začne dost vytrvale stagnovat, ignoruje logické nesmysly a v důsledku tak i dost snižuje napětí. A s nakupením nepochopitelných scén a wtf-momentů klesá i divákův strach. A vy se jen bezmocně ptáte: „Proč?“ Ale nikdo neodpovídá.

Aniž by film hodil návodnou udičku, třeba o poselství začnete přemýšlet sami. Že by to bylo varování před přenášením pohlavních nemocí? Nebo kinematografický traktát o nevyhnutelnosti smrti a marné lidské snaze ji oddálit? Ne. Režisér měl prostě sen. U Lynche to beru, protože jeho svět je svým úchylným způsobem vnitřně konzistentní, ale David Robert Mitchell by si měl napříště k sobě najít skutečného scénáristu, který jeho myšlenky zpracuje smysluplněji.

Pokud se tak stane, můžeme se dočkat hororového klenotu.