Režisér Nicolas Winding Refn sice točí už od půlky devadesátých let, většina diváků se s ním ovšem nejspíš seznámila až díky jeho fenomenální neonoir záležitosti Drive. O dva roky později spojil podruhé síly s Ryanem Goslingem, ale jejich Jen Bůh odpouští se setkalo s hodně rozporuplnými reakcemi a já osobně jsem u filmu málem chcípnul. Refnova novinka Neon Demon také není přijímána úplně nadšeně, zatímco část lidí prý v kině i tleská, jiní jsou znudění a otrávení. To víme už celkem dlouho, takže čas připravit se na fakt, že to nebude taková pecka jako Drive, jsme měli. A díky za něj. 

Neon Demon: FOTOGALERIE

Neon Demon totiž bohužel není film, na který bych vás s čistým svědomím mohl poslat a má asi opravdu blíž k Jen Bůh odpouští než k Drive. Refn opět dovedl natočit něco, na co se skvěle kouká. Jeho osobitý audiovizuální styl by dovedl udělat zajímavou podívanou i ze Sezn@mky a tady jsme navíc ve světě módy, takže se režisér mohl fakt vyřádit. Hraje si se světly, s divnými kostýmy i make-upem a skvělou práci pochopitelně odvedl i Cliff Martinez se svým soundtrackem. Většina herců a hereček je navíc skutečně výrazná a s křehkou Elle Fanning, vyhublým Desmondem Harringtonem nebo fakt divně se tvářícími Bellou Heathcote a Abby Lee se zkrátka mohl Refn pořádně vyblbnout. Vypadá to zajímavě. Zajímavé ale ještě neznamená dobré. 

Audiovizuálně jde bez přehánění o strhující dílo, naneštěstí samotný příběh je víceméně banální, nebo samoúčelně divný. Neon Demon má být horor, lekačky ale nečekejte, spíš se tu pracuje se znepokojující atmosférou a očekáváním. Bohužel i když ta atmosféra je díky Refnovi hypnotická a působivá, neděje se tu nic zajímavého. Elle Fanning se jen hodinu a půl mění z vyjevené holčičky na sebevědomou krávu a na konci se z filmu stane solidní, avšak vlastně zcela zbytečný bizár, který nešokuje, ale především nic moc logicky neuzavírá. Zkrátka se tam ději divné věci, kvůli nimž vaši rodiče nejspíš odejdou z kina a zlomí hůl nad touhle generací, vy si ovšem budete spíš říkat „ty vole proč?“, i když by tvůrci byli evidentně raději, abyste si mysleli něco jako „ty vole to je divný, ale cool“. Není. 

Dalo by se to celé považovat za nějakou alegorii nebo za svérázné zamyšlení nad stárnutím, důležitostí krásy v současné společnosti nebo za satiru na celý módní průmysl. Ale na to, aby to takhle fungovalo, je ten příběh skutečně příliš jednoduchý a ona jednoduchost v kontrastu se stoprocentně úchvatným audiovizuálem (vycházejícím z hororů Daria Argenta) zoufale bije do očí. A v poslední čtvrtině, kdy to všechno mělo vrcholit, šokovat a někam konečně dojít, už jsem si říkal, že bych byl spíš radši, kdyby to celé skončilo.