Epidemie, pandemie, viry, nákazy. To všechno známe velmi důvěrně ze stříbrného plátna, historizující literatury nebo z televizních filmů a seriálů. Vlastně docela málo jsme se o nich naučili z novin a zpráv, protože ty nás – naštěstí – stačily zatím vždycky jen infikovat panikou, pomohly vyprodat všechny zásoby toho kterého léku, a pak dosah nemoci pomalu ustoupil. Co by se ale stalo, když by síla nákazy geometricky rostla a zmocnila se každý den dalších stovek, tisíců, milionů tělesných schránek? To by byla pěkná polízanice. A bylo by fajn ji poznat nejen pomocí digitálních záběrů na zpustošené metropole, ale i trochu zasvěceně a zblízka. Na to tu máme Stevena Soderbergha.

Už dlouho říkám: Díky za každý film, se kterým Steven Soderbergh jde k mainstreamovému publiku. Jeho nízkorozpočtové experimenty skoro nikdo neviděl a kdo viděl, ten většinou soupisku nejlepších bijáků roku neměnil. Naopak u tuctových a skrz naskrz středoproudých látek, jakými jsou díky svým námětům právě Nákaza nebo blížící se agentský akčňák Haywire, může Soderbergh naplno uplatnit svou autorskou výlučnost a… udělat z tuctovky inspirativní snímek.

Smrt přichází nečekaně, strach z přenosu se plíživě zesiluje, nejistota zintenzivňuje.Soderbergh, tradičně vybavený digitální kamerou, spoustou odlíčených hereckých hvězd, precizním soundtrackem, ale i šedesátimilionovým rozpočtem, sleduje s odstupem i zvídavostí vědeckého pracovníka postupné šíření zabijáckého viru. Je to odtažitá, ale právě o to leckdy mrazivější „rekonstrukce“ pustošivého procesu, během kterého se civilizace pomalu hroutí. Smrt přichází nečekaně, strach z přenosu se plíživě zesiluje, nejistota zintenzivňuje.

Přehrajte si trailer Říkat, že je Soderbergh mistrem v převádění epizodek s různými postavami v komplexní, navíc pocitově sytý obraz o celé problematice, to by bylo nošením prášků do lékárny. A není to jediná deviza. V Nákaze pár desítek pytlů s odpadky rozházených po ulici vystihne to, co by Roland Emmerich monumentálně líčil pomocí trikových záběrů, kochajících se zkázou. Díky tomuhle civilnímu a střídmému podání je Soderberghův film přesvědčivější i působivější.

Je to další Soderberghovo vítězství, ovšem ne bezpodmínečné. Podařilo se obejít to, že Nákaza nemá klasickou hollywoodskou dramaturgii, že neprožijete kolizi, krizi i katarzi jako u Smrtící epidemie. Nemoc si prostě razí cestu dál a dál. S nízkým přimknutím se k postavám už je to složitější, protože tak jako by divákům nejspíš nevadilo některé figury klidně ztratit, tak by bylo moc fajn jiné poznat do větší hloubky. Ale narušilo by to Soderberghův koncept.

Nákaza: FOTOGALERIE

Osobně mám problém v podstatě jen s tím, co Nákaza na svých plakátech shrnuje taglinem „S nikým nemluvte. Nikoho se nedotýkejte.“ I v řadě recenzí a reakcí se objevuje chvála na to, jak snímek sugestivně vyvolává strach z dotyků a z viru létajícího v blízkosti jakékoliv další lidské bytosti, jak nekompromisně narušuje to, co je pro člověka jako tvora společenského zcela nezbytné. Ne že by Soderbergh v tomhle směru selhal – koneckonců když jsem si v kině odkašlal, hned na mě podezíravě hleděla polovina sálu – ale přeci jen bych z pověsti filmu odvozoval ještě intenzivnější a „sociálně drastičtější“ podívanou. Prostě přechod nakázy v námrazu na diváckých zádech. Ta se přitom po první třetině filmu už naplno nedostaví.

I tak byste Nákazu rozhodně měli vidět. Ideálně na velkém plátně. Ovšem bez doprovodu dalších diváků – bylo by smutné, pokud by vám takhle svěží podívanou zkazilo horečné přemýšlení o tom, v které kapse batohu sakra máte roušku a jaký bacilonosič sahal těsně před vámi na madlo u dveří do sálu.