Co je v životě nejcennější? Alfred Hitchcock by vám možná neřekl že zdraví, nadité prasátka nebo oddaná a milující manželka na pravoboku. Víc si vážil identity. Jeho filmoví hrdinové byli proto konečně nejšťastnější, když našli sami sebe a když i jejich okolí pochopilo, s kým že má tu čest.

Hitchcock svůj oblíbený motiv rozpracoval na sto deset způsobů. Pokud je Na sever severozápadní linkou považováno za jeden z těch oddychovějších, můžeme s tím souhlasit. Hitchcock si v něm sice neodpustil nabádat k rozličným psychoanalytickým i jinak sofistikovaným interpretacím, které rozeberou každou sekundu na molekuly a složí z ní dílo o větší myšlenkové váze, než kterou v sobě ukrývají Bible s Koránem dohromady (můžete začít třeba tady), pokud by ale psychologicky neodlehčil příběh a „nevyvázal“ jej z jednoho místa (anebo jedné kocoviny), těžko by si mohl dovolit cestovat napříč Spojenými státy a rozjíždět v ní jednu neviděnou akci za druhou.

Honička s dvojplošníkem a finále na Mount Rushmore zanesly Na sever severozápadní linkou do rodného listu akčního žánru, kam se Hitchcock vměstnal právě se všemi těmi bondovkami a jiným „bezduchým plevelem“. Bude to znít jako klišé, ale opravdu i v jejich dnešní konkurenci dokáže fešák Roger O. Thornhill obstát. Hitchcock při jeho úprku na maximum využil vzrušujících možností konspirací, paranoií, zlovolných náhod i umanutých pokusů o očištění vlastního jména (výsledkem jsou tak stylové sekvence jako například „vražda nožem“), Bernard Herrmann připsal partituru tak aby i v klidnějších momentech navozovala dojem neukončeného honu na lišku a Cary Grantovi pak stačilo tvářit se jako hormonálně vyrovnaný lamač dívčích srdcí. Asi určitě nebyl nejlepším Hitchcockovým hercem, tak jako nebyla Eva Marie Saint nejneodolatelější femme fatale.

V rámci přímočarého thrilleru o světáckém hrdinovi ale tahle kombinace zafungovala dokonale.