Vykřesat originalitu z romantické komedie může být zatraceně složité. Však se jenom podívejte na ty tuny filmů se Sandrou Bullock a Drew Barrymore – jsou jeden jako druhý a nikdo si na ně dnes nevzpomene. Možná je to i tou občasnou nekompatibilitou, v níž se oba herci z páru ocitnou, přestože na papíře to všechno vypadalo hezky. Nelze to však takto absolutně zkategorizovat – z valné většiny stojí za neúspěchem neotřelý nápad (resp. jeho absence).

Na Hromnice o den více je v tomto směru neskonale originální a takřka geniální. Odpovídá totiž na zvídavou otázku „dostal bych ji, kdybych něco udělal jinak?“ Bill Murray dostává každý den možnost zvorat své seznamovaní s kolegyní úplně novým a neotřelým způsobem, aby byl vzápětí odpálkován, řádně se z toho vyspal a zkusil to zase trochu jinak. Andy McDowell je zdánlivě nedosažitelná, ale pokud máte tolik dní na to prozkoumat, co se jí líbí, jednoho večera to všechno skloubíte a na titul světáckého machra nakonec stejně dosáhnete.

A aby to nebylo jen rutinní převyprávění s předvídatelným koncem, vedle té romantiky je Na hromnice o den více i geniální one-man komediální show, v níž se jako v jedné z prvních vůbec ztělesňuje ona esence čistého „murrayovství“ tak, jak ho známe dnes – věčný cynismus, ospalý pohled a tradiční pomlaskávání střídané rozmanitým portfoliem situačních výrazů od „to snad ne“ po „zabít se je děsná pohoda, zítra se stejně zase vzbudím“. 

Murray demoluje budík na sto způsobů, zná správné odpovědi v soutěži Riskuj a rozhodně si nechce uzavřít životní pojistku, kterou mu nutí chlápek z ulice. Vedle toho se denně konfrontuje se svištěm, který nese jeho jméno a kterého ze srdce nenávidí. Je to nejhorší den jeho života? Scénárista chtěl, aby byl a je to jedině dobře. Prostor k vyžití ohledně roztodivných obličejových kreací a šílených nápadů je omezen pouze stopáží, jinak do posledního puntíku vyplněn tím nejlepším, co Murray za ta léta nastřádal ve svých hereckých rukávech. A ta chemie mezi ústřední dvojicí zatraceně funguje – nejen v rámci jedné z nejromantičtějších scén na filmovém médiu obecně (obrábění kusu ledu).

Na tak krátkém psaném úseku jsem slovo geniální dvakrát zřejmě ještě nikdy nepoužil, ale každá další repríza Hromnic mě utvrzuje v tom, že můžu; možná stárnu, spíš mám ale dojem, že tenhle film je opravdu jedním z těch, na které se nezapomíná a dokážou spolehlivě léčit jakékoliv deprese v jakoukoliv roční dobu. Tedy navždy léčivé V.I.M. jako vyšité.