Emu zmlátí manžel. Nenapadne ji nic jiného, než se uchýlit ke svému kadeřníkovi Tonymu, kterého sotva zná. Tony je volnomyšlenkářský gay a z představy, že se mu domů nakvartýruje usoužená puťka, moc nadšený není. Moc rádo to nevidí ani jejich okolí. Ti dva si však k sobě postupně hledají cestu a zjišťují, že jsou si bližší víc, než se zdálo.

Zhruba taková je ve zkratce zápletka celovečerního debutu česko-jugoslávské režisérky Slobodanky Radun. Jedná se o další malý český film, který kvůli malé (žádné) reklamě a nepříliš známým hercům jen prošumí a za pár měsíců si na něj nikdo nevzpomene. Do určité míry si za to může i sám, ale přesto je to škoda, protože zrovna MY 2 nabízí na české poměry zajímavou zápletku a dobré výkony.

Zní to neuvěřitelně, ale jedná se teprve asi o třetí český film zabývající se LGBT tématikou (po Venkovském učiteli a rádobyšokantní Mandragoře). Na střední Evropu v roce 2014 docela tristní výkon. Především Ondřej Nosálek jako Tony je asi první gay v české kinematografii, který není jen zoufalou karikaturou, ať už z toho důvodu, že je to dobře napsaná postava a hlavně je i výborně zahraná. Jana Plodková sice hraje znovu to, co pořád dokola, ale člověk už si zvykl. Navíc její postava má být do jisté míry nesympatickou ženou, která neví, co přesně od života chce.

A moc to neví ani film samotný. Témata se velice často opakují a končívají stejně – ona žárlí na něho, pohádají se, usmíří se, on žárlí na ni, pohádají se, usmíří se a tak pořád dokola. V životě to tak samozřejmě chodí, ale od filmu přece jen čekáme složitější naraci, děj, který by se někam vyvíjel. Zvrat (byť očekávatelný) nastane až zhruba po dvou třetinách filmu, ale to už se pomalu finišuje, takže se šlápne na plyn, postavy se začnou chovat divně a celé to tak nějak vyšumí do prázdna. Což mi, přiznám se, bylo i líto, protože tato látka si zasloužila větší péči.

Na druhou stranu, nemalá péče byla věnována samotnému looku. Český film, co vypadá jako film, vidím vždycky rád. MY 2 nevypadají ani jako televizní inscenace (zdravíme Jana Hřebejka), ani jako exhibicionistické cvičení čerstvého absolventa (zdravíme Alici Nellis). Radun vytvořila příjemně vypadající komorní film, navíc podpořený výbornou hudbou P. Muchowa.

Na MY 2 mi tak přijde nejzajímavější, jak jsou současní. U ostatních českých filmů mám vždy pocit, jakoby se odehrávaly v nějakém časoprázdnu a točily je lidé bez jakéhokoliv kontaktu s realitou. Na druhou stranu je smutné a vypovídající, že takovou banalitu musím vyzdvihovat jako velké plus.