Pořád ta samá písnička. Jak kdyby se jukebox kousl. Ještě že je tahle skladba tak zábavná, že se nestihla ohrát celých dvacet let. I když dřív nebo později k tomu stejně musí dojít, pokud se jednotlivé takty nezačnou hlouběji obměňovat. Což se v Mrtvé nevěstě rozhodně nepoštěstilo, protože její výsledný filmový tvar přesně odpovídá dojmům z traileru a jménu jeho duchovního autora Tima Burtona. Možná by se nic moc nestalo, když bych vás převelel k recenzi Karlíka a továrny na čokoládu i k vašim vlastním vzpomínkám na The Nightmare Before Christmas - ovšem asi by to bylo vzhledem ke kvalitám Mrtvé nevěsty příliš macešské zacházení.

Návrat Tima Burtona k animovaným kořenům je totiž standardně příjemnou filmovou událostí, která všem milovníkům autorovy nezaměnitelné poetiky umožní další juchání ve společnosti kostlivců, roztomilých mrtvolek, zlých lidí a bledých a hloupoučkých pozemských krásek. Mrtvá nevěsta je v mých očích skutečně pouhým průnikem Karlíka a dnes již legendární Noční můry. Ničím novým či jakkoliv převratným na hollywoodském nebi, co by kohokoliv z diváků výše zmíněných filmů mohlo překvapit. Lehce morbidní, ale stále dětsky zasněný humor, sem tam písnička, skvělý Johnny Depp, řehtající kosti, nápadité gagy, Burtonova choť Helena Bonham Carter a vytříbená vizualita – čekal snad někdo něco jiného?

No jo, Tim Burton se možná opakuje, ale co naplat, když mu jeho zvrácený pohled na svět (dosud stále nejlépe vyjádřený v animovaném kraťasu Vincent) stále stojí za to žrát. Animace je znovu exkluzivní, až jsem jako laik v oboru začal podléhat dojmu, že Burton přeci jen rezignoval na loutky a nasadil do práce počítačové všeuměly. Až takový stupeň obrazové preciznosti dokázal se svým týmem Mrtvé nevěstě vtisknout. Takže přestože vidíte v tváři Johnnyho Deppa (tedy vlastně v obličeji jeho umělého ekvivalentu Victora) každou emoci, jsou to prý doopravdy jen loutkové čáry máry. Pořád se mi tomu nechce věřit, ale co s tím, když to všude píšou. :-) Obligátně půvabné jsou i veškeré kulisy... ale radši těchhle pochval na adresu výtvarné stránky nechám, protože by se brzy mohly definitivně proměnit v nošení lahváčů do ledničky Rudy Pivrnce. Snad pouze podotknu, že co do prostorovosti mi interiéry i krajinky přišly přeci jen zbytečně uměřenější než rozmáchlé dekorace z The Nightmare Before Christmas.

Tomuhle srovnávání se nelze vyhnout ani v případě tradičních hudebních výlevů Dannyho Elfmana. Big-bandové i komorní kompozice pro jeden ukňouraný hlas sice znovu šlapou na výbornou, ale oproti dřívějším Burtonovým filmům jsou v rámci dramaturgie filmu potlačeny do pozadí. Mnohem výrazněji vypíchnutá jsou kupříkladu klavírní sóla mrtvé nevěsty Emily i láskou těžce zkroušeného Victora - a hned se to citelněji odráží v náladě Burtonova rozmařilého vyprávění. Každá kamerová jízda okolo piana a každá „entusiasmem unešená ruka“ totiž provází další dávky atmosféry vpichované do vyschlých žil loutkových kostlivců.

Absolutně bez výhrad přistupuji i k dávkování nápadů ve scénáři, protože poznámky k jejich vzájemnému a neustále překvapujícímu propojování v Mrtvé nevěstě by zaplnily celou kondolenční knihu. Každá obskurní postava, která se během stopáže objeví, je do závěrečných titulků přinejmenším jednou zneužita velmi překvapivým způsobem k pobavení diváků. Když scénou prolítne umrlec rozpadající se ve dví, vsaďte si na jeho nápadité připomenutí v závěrečném souboji. Skoro totéž platí i pro hlavu číšníka (resp. hlavu-číšníka) a jiné záhrobní potvory, které vyvstaly z Burtonovy fantazie. Bohužel i ta se může sama vyčerpávat, zvlášť když – jak už jsem podotkl – stále dokola variuje identické elementy.

Intelektuálně náročnější divák si může pomyslet, že Tim už nemá co nabídnout, že jeho novince chybí nový tvůrčí impuls, který by ji vymanil z konvencí nekonvenčního světa netopýrů a náhrobních šutrů. Znovu totiž nahlížíme do černobílého světa živých lidí a konfrontujeme jej s barvitým, živějším a po všech stránkách lákavějším podzemním odpočívadlem nebožtíků, duchů a skeletonů. Nemíním přesvědčovat Burtona jako svého velkého oblíbence, že i realita může být z určitého pohledu zajímavá, ale nelíbí se mi, že jeho rozcuchaný pohled zabíhá do stále čitelnějších schematismů a mění se v jedno velké klišé – jakkoliv stále krásně temné a vizuálně podmanivé.

V případě Mrtvé nevěsty opravdu nic originálního nečekejte. Díky bohu to pořád ještě dokáže dojmout i dětinsky polekat, ale příště by už Burton mohl tvrdě, předvídatelně a dokonce i nudně narazit. Protože všechno v tomhle filmu jsme u něj už viděli (i závěrečné dilema mezi nudným soužitím s živou Victorií a mnohem naddějnější nekrofilií s Emily, pouze zrcadlí milostné tápání Marka Wahlberga mezi oduševnělou opicí a modelkou :-). Osobně dávám téhle verzi Tima Burtona vysoké hodnocení naposledy a budu doufat, že i když už musí znovu a znovu probírat svá celoživotní filmařská témata, bude tak činit podobně jinším způsobem, jako když si vedle sebe vyskládáte Planetu opic, Velkou rybu a Karlíka. I kdyby ho to mělo stát nějakou tu hvězdičku od diváků.