V době, kdy místní distributor splácí premiérou Moonu svůj dluh, je jeho režisér Duncan Jones již za polovinou natáčení dalšího sci-fi Source Code. I letmá četba synopse Source Code napoví, že se ani tentokrát nevaří podle úplně originální receptury, ale nepůvodnost je i v případě Jonesova debutu ten nejmenší problém.

Ale nezačínejme negativně. Moon vyprávějící halucinogenní příběh těžaře na lunární základně je především solidní sci-fi ze „staré školy“ (jež bývala rovným dílem „sci“ i „fi“) se svébytnou atmosférou, nadstandardním výkonem Sama Rockwella, nápaditými triky s miniaturami, nadupanou náladotvornou hudbou Clinta Mansella a přirozenou režií, která slouží vyprávění. Velmi pozitivní zprávou je i to, že Moon vypadá několikanásobně výpravněji, než čemu by odpovídal na „mimozemské“ sci-fi usmolený rozpočet 5 miliónů dolarů (a troufám si tvrdit, že v Čechách by to za ekvivalentních 80 miliónů korun nezvládl nikdo – nebo máte tipy?), což by mohlo mít pozitivní dopad na Jonesovu budoucí dráhu a snad i diváckou spokojenost. Ostatně, který hollywoodský hlavoun dnes třikrát neobrátí dolar? A nesledujeme bobtnání rozpočtů spíše s obavami, než jako příslib umocněného zážitku? Pilování stylu na reklamách pro módní řetězec French Connection a záliba v minimalizmu se Jonesovi rozhodně vyplatily. Je samozřejmě škoda, že americká distribučka dala Moonu v oscarových nominacích červenou, ale letos prostě bylo potřeba napravit pár dějinných restů. Tak už to na Oscarech chodí. Aplaus na Sundance, cena za nejlepší britský film na festivalu v Edinburghu a pověst inteligentní podívané ale taky nejsou úplně k zahození.

Úvodní dloubnutí ohledně originality není třeba brát příliš vážně. Trochu si nabíhá sám. Každá druhá recenze Moonu vyjmenovává přiznané i nepřiznané inspirační zdroje ať už vizuálu, stylu nebo příběhu. Ano, ve filmu lze nalézt odkazy na dobrý tucet žánrových předchůdců (a i ten plakát s Měsícem stylizovaným do soustředěných kruhů vypadá jako výpůjčka ze zapomenuté sci-fi Colossus – The Forbin Planet z roku 1970), ale podstatné je, zda tím vznikla nějaká nová kvalita a jsme nakonec něčím strženi. Ani narážky nefungují samy o sobě, není-li o co hrát a na co se dívat. V tomto smyslu se tvůrci Moonu zaháčkovali už vycíděným trailerem, který nadhodil dilema, jež si říká o brzkou návštěvu kina. Kdo by nechtěl vědět, kdo je TEN DRUHÝ Sam Rockwell? (ostatně, nebyli jsme podobně jako na trní, když Marcus Wright konstatoval, že je jedinou nadějí lidstva?). Čím méně však budete o filmu vědět dopředu, tím rozhodně lépe.

Jones se inspiruje v dějinách žánru, ale zároveň ze zrcadlení dělá obecnější princip, kdy se člověk odráží v člověku a lidé ve stroji (což stylotvorně podtrhují i časté lens flary), vzájemně na sebe reagují a musí nová zjištění přetavit v rozhodnutí a čin. Ne vždy je nastavené zrcadlo příjemné a ne vždy je jistota, že to s vámi ten druhý myslí dobře a něco netají – byť by vám byl sebeblíž. Takového robota Gertyho se stále stejně pozitivně tónovaným hlasem Kevina Spaceyho jde paralelně vnímat jako hrozbu a la HAL 9000 i nejlepšího kámoše v samotě, za kterou není žádná odměna dost vysoká. 

Vzhledem k odstupu od zahraniční premiéry se již publikum stihlo rozdělit na dva tábory –
ty, pro které přišla pointa moc brzo a Moon pro ně už od půlky nevynesl žádnou vyšší kartu,
a ty, kteří na „odhalení“ jednoduše přistoupili. Netvrdím, že bych za sebe nepřivítal výraznější tečku nebo lépe podanou konfrontaci s vnějšími okolnostmi (v kině pochopíte). Nemyslím si, že by to nutně byla otázka vyššího rozpočtu, jako spíš účelnějšího zúročení základního konfliktu a podpůrných motivů. Na druhou stranu mi cesta od pointy ke konci - a je to vážně dobrá hodina - přišla natolik emocionálně uspokojující a vlastně i „emocionálně logická“, že Jonesovi v podstatě nic nezazlívám. 

Nešlo mu o příběh, kde na konci všechno – třeba i celý Měsíc - vyletí do povětří a všichni přeživší si padnou do náruče. Snažil se vyjádřit pocit osamění, paranoie, nejistoty a existenciální tísně jednoho ztracence, který se sice těší domů, ale neví, zda už domov není jen obraz na monitoru a on se ještě dokáže zařadit - a to se mu povedlo. Porušením klasické dramaturgické stavby se mu podařilo nahodit a rozvinout situaci, kdy je boj o pochopení vlastní identity minimálně stejně napínavý jako přestřelka dvou týpků, co po sobě  „střílí čárkami.“

Možná nejsou všechny otázky dokonale artikulované, jindy nejsou situace moc vizuální, sem tam pokulhává logika,  ale jako debut je Moon pro scifistu - zejména scifistu odkojeného povídkami - kompaktní žánrová miniaturka, která stojí na vlastních nohou a je příslibem dalších zážitků. Osobně se sice trochu bojím, aby  pokračování, o němž Jones mluví (má přijít po výše zmíněném Source Code) nezruinovalo dojem z vytvořeného světa stejně fatálně jako druhý Riddick Černočernou tmu. Svět Moonu totiž zůstává do jisté míry nevytěžen a podobný  typ dramatu, motivů a otázek by šel pohodlně rozvíjet i dál, jen v jiném módu. Ale budoucnost zatím… nechejme budoucnosti.