Každý národ určitě ve své historii najde postavu, která by si zasloužila celovečerní film. U Slováků by to podle všeho měla být Alžběta Bathoryová (když už to nevyšlo s Jánošíkem), v našich končinách buď Jan Hus nebo Jan Žižka a v Polsku už pár historických velkofilmů také vzniklo. Každopádně v Mongolsku mají jasno. Málokterá země se může pochlubit takovým dobyvatelem, jakým byl Čingischán. Tenhle necivilizovaný dacan a jeho armáda řezníků na koních dokázali ve své době ovládnout půlku Asie a i když se Čingischán na filmové plátno několikrát podíval a nejspíš ještě podívá (Steven Seagal už dlouho vyhrožuje, že až sežene peníze a dostatečně silného koně, tak převypráví dobyvatelův příběh podle svého), stále má co nabídnout. A když se za kameru postaví někdo schopný, mohou z toho být i nominace na Oscara.

Sergei Bodrov rozhodně schopným režisérem je, o čemž svědčí o neproměněná oscarová nominace z roku 1997, kdy se musel jeho Kavkazský zajatec sklonit před Koljou. Jeho novinka Mongol – Čingischán měla evidentně ambice získat nejuznávanější filmové ocenění na světě a i když v mnoha směrech na to rozhodně má, v určitých oblastech zaostává. A to hodně.

Jak moc se vám bude či nebude Mongol – Čingischán líbit závisí hodně na tom, co od něj budete očekávat. Jestliže vyrazíte do kina na historické drama, rozhodně u závěrečných titulků nebudete uznale pokyvovat hlavou. Bodrov se totiž vykašlal na historii a rozhodl se svou novinku pojmout spíše jako dobrodružnou legendu. Přiznávám se, že o životě největšího mongolského vojevůdce příliš nevím, přesto je z filmu patrné, že se tvůrci rozhodli postavit formu nad obsah. A popravdě to ani moc nevadí.

Bodrovově režii se dá totiž vytknout jen máloco. Rozpočet ve výši dvaceti milionů dolarů je tady evidentně vytěžen do posledního centu a audiovizuální stránka je mnohdy srovnatelná s desetkrát dražšími americkými velkofilmy. Mongol – Čingischán vypadá skvěle jak v klidných scénách, kdy hrdinové cválají po nekonečných pláních a za nimi se ženou bouřkové mraky, tak i během krvavých bitev. Na pořádnou válečnou sekvenci sice dojde až v závěru, ale do té doby se stihne pár menších střetů mezi kmeny a rozhodně je na co se dívat. Bodrov se v bojích dokáže celkem slušně orientovat a málokdy se mu stane, že by na plátně byl místo bojové řeže jen chaos. Je celkem jedno, že souboje samotné vypadají spíše jako z dobrodružného než z historického filmu (Čingischán je zkrátka s mečem totální borec), protože jakmile v závěrečné bitvě dvou armád vyjedou válečníci se dvěma meči a začnou nekompromisně kosit nepřátele, vypadá to opravdu dobře a je velmi snadné nechat se strhnout a zapomenout na fakt, že něco takového nejspíš není možné. Jednoduše řečeno – nechápu, jak mohl Bodrov natočit režijně nesmírně nudné Nomády, kteří měli rozpočet dokonce dvojnásobný.

Mongol – Čingischán zkrátka vypadá dobře a dost často se mu díky tomu daří zakrývat fakt, že scénáristé svou práci docela odflákli. Film by měl být údajně pouze první částí ságy, jenž pokryje celý Čingischánův život, a to je právě ten problém. Tvůrci měli zkrátka velké oči. Většina diváků zná Čingischána jen jako nájezdníka, který si dokázal podmanit půlku tehdy známého světa a popravdě nikoho nejspíš moc nebude zajímat jeho strastiplný rodinný život. Mongol – Čingischán dlouhou dobu přešlapuje na místě a děj nikam neposouvá. Jakoby tvůrci měli málo nápadů a ty nejlepší si chtěli šetřit do potenciálního pokračování. Samotná postava Čingischána je tu navíc opravdu velmi zidealizována a díky tomu není příliš zajímavá. Scénáristům se zkrátka nepodařilo vyvážit popkornově-zábavný a historicky věrný pohled na hlavního hrdinu a díky tomu je on sám poměrně nezajímavý. Alespoň že nás nemučili tříhodinovou délkou, jak to u národních eposů často bývá.

Mongol – Čingischán rozhodně není špatný film a v jistých směrech se bez problémů vyrovná západní konkurenci. Audiovizuální stránka je na té nejvyšší úrovni a Bodrov si tak trochu nepřímo řekl o pozvánku do Hollywoodu. Avšak naivní příběh a zidealizovaná postava hlavního hrdiny táhnou celkový zážitek do průměru. I když se Mongol – Čingischán nebere smrtelně vážně a snaží se jít na ruku divákům, kteří ocení fajn atmosféru a nepotřebují historicky věrné výšivky na mongolských stanech, v momentech, kdy nikdo nikoho nemlátí, je film poměrně nudný. Jestliže však dojde na naznačované pokračování a tvůrci se poučí ze svých chyb, mohlo by to být hodně zajímavé.