Jubilejní čtyřsté V.I.M. jsme pojali trochu netradičně, jako vzpomínky jednotlivých redaktorů na hvězdnou hodinu Hannibala Lectera...

 Viděli jste jeho obrázky, slyšeli jste jeho hlášky. Teď se s ním konečně setkáte. Nepodávejte mu nic, co má hrany nebo nedejbože hroty. Nic si od něj neberte. Udržujte si odstup. Na nic mu neodpovídejte. Nenechte se rozhodit zmínkou o vašich játrech. Ať čekáte cokoliv, zbude z vás jen nezkušené jehňátko, stejně z agentky Starlingové - tisíc diplomů, IQ prolétnuvší stropem a tolik klidu kolik se do její drobné postavy vešlo. Trvalo mu sedmnáct vteřin než si ji omotal kolem prstu. A trvalo sedmnáct minut než se dopracoval se svou postavou vyšinutého vraha k síni slávy a Oscarovi za nejlepší herecký výkon. Jako všechny dobré thrillery je i Mlčení jehňátek dostatečně syrové a napínavé, abyste od něj odvraceli v křečích zrak. A zároveň tak uhrančivé, abyste ho zase stočili směrem k plátnu. V dalších dílech je Hopkins jen senilním bubákem, ale tady... tady by se před ním rozklepal i Chuck Norris. Mazejte to nakoukat. Než to zremakujou. :) (imf)

Demmeho vrcholné chvilce prospívá, že se Hopkinsův psychopat neproducíruje bez ustání po plátně. Dlouhé minuty je to hrozba tichá a spíš jen tušená, ultumená a skrytá za sklo vězení nebo mříže. Mlčení jehňátek v tomhle směru potvrzuje předpoklad z regulérních hororů, že nejděsivější jsou ti strašáci, které nikdy nevidíme celé (v Mlčení si Hannibal odbyde jen jednu šokující akci). Síle hrůzy "v náznacích" se nic nevyrovná - jak následně potvrdili Hannibal i Červený drak, kde se Hopkins zubil na všechny strany a při svých lobotomických kulinářských dýcháncích a střevních eskapádách upadl v karikaturu sebe sama. (Cival)

Světlo. Tma. Noční vidění. Jedna pro tajuplného funila, nula pro naši agentku, která úpěnlivě tápe v darebákově doupěti a majitel ji bez ostychu strká prsty centimetr před obličej. V tuhle chvíli získává Mlčení jehňátek přímo fyzicky odpornou auru, kde čirá beznaděj a bezmoc kontruje zvrhlému požitkářství. Scénáristické a režijní hrátky ve vesmíru prohnaného doktora Hannibala už nikdy potom nebyly tak rafinované a „inteligentně zvrhlé“. Byly vystřídány druholigovým pojídáním mozků, které budou over-the-top v každém filmu a žádná postava Hannibala je nikdy nezachrání. Nebo snahou o akční momenty, které jsou v tom samém vesmíru každému ukradené. Jonathan Demme chytil všechny řemeslné atributy svého filmu rázně pod krkem a nedovolil jim ujet ani o píď. Mlčení jehňátek je prvoligová psychoanalytická podívaná s citem pro každý mizerný detail, který by tuhle dokonalou seanci pro dva hráče mohl pokazit. Typická ukázka filmu, který je tak místy tak odporný, že ho nechcete dokoukat, ale drtivou většinu čas tak napínavý, že ho dokoukat zkrátka musíte. To se stává jednou, maximálně dvakrát za deset let, pane Karfík. (k0C0UR)