Michel Gondry natočil Věčný svit neposkvrněné mysli, což je film skutečně krásný. A taky řadu peckových videoklipů, ze kterých mám nejradši ty pro White Stripes. Krom toho jsem se s ním ale vždycky míjel. A Pěnu dní považuju za brutální znásilnění mojí duše – film, jemuž jsem přál za jeho uřvanou hyperaktivitu bolestivou smrt v plamenech. Asi se sluší to zkraje přiznat.

I když určitě nejde o jeden z nejhorších filmů, co jsem viděl, rozhodně bych ho označil za jeden z nejnesnesitelnějších, což je možná ještě o kus horší. Takže když jsem nyní vyrážel na Gondryho novinku, poměrně jsem se bál. Byl to strach opodstatněný, ale naštěstí neproměněný: Mikrob a Gasoil jsou totiž celkem fajn.

Jde o příběh po vzoru starých československých coming age fláků jako Páni kluci, v němž nostalgická hravá atmosféra přebírá kormidlo a na svět se tu nahlíží optikou dospívajících dětí. Je to trochu veselé, trochu smutné, trochu drsné, ale hlavně fajn.

Gondryho vizuální i vypravěčská hyperaktivita si dávají trochu šlofíka a projevují se jen občas, ani to ale nevadí, protože se celkem hodí k putování dvou kluků, kteří si stloukli pojízdný dům a vydávají se na výlet. Stejně tak herci jsou fajn, hudba je fajn. Prostě fajn, všechno fajn.

Stejně tak nevadí, že Gondry tradičně kupí nápady, nezvládá moc gradaci ani tempo, z nelogiky děje se snaží udělat přednost atd. Snově monotónní atmosféra je celkem, ehm, fajn, a když se necháte děním unést, všechno se nám tu zdá fajn.

Jak asi tušíte, o Mikrobovi a Gasoilovi opravdu nejde napsat o mnoho víc, než že je to film, který je fajn i přes věci, které by kdykoliv jindy poměrně drhly. Gondry utekl k bezpečnému žánru, kde jeho nedostatky mizí a jeho plusy se zúročují. A jo, to je fajn.