Po pravdě řečeno, chtěl bych teď být v kůži toho, kdo si čte recenze na Miami Vice od někoho jiného. Čímž nechci říci, že by o tomhle „zavíráku sezóny“ nebylo co napsat. Spíš by mě zajímalo, jaký důvod má to podivné mlčení. V době, kdy vznikají tyto řádky se totiž většina celebrit recenzentského nebe rozhodla pro to, že na csfd prozatím umístí jen své hvězdičkové hodnocení... a k podrobnějším komentářům se vrátí později. Možná až poté, co tam svůj soud vlepí i jiní. Není se co divit. Miami Vice není jasný hit (jak se to očekávalo), který uchvátí každého na první pohled, byť očekávání vzbuzená trailerem byla obrovská. Některá recenzentská esa si tak zřejmě dávají zákonem blíže neohraničenou lhůtu, kdy na ně nikdo nemůže a tiše se předpokládá, že rozvažují, co do hodnocení napsat.

Chystáte-li se na Miami Vice do kina, měli byste si přečíst jedno varování: čím méně se před tím budete opakovaně opájet nadupaným trailerem sestříhaným na dravý hit od Linkin Park, tím větší je šance, že si dobrodružství z předhurikánového Miami užijete. Atmosféra filmu je totiž značně odlišná, než trailer, a pokud chcete to a jen to, odejdete rozladěni. Miami Vice není akční snímek (akce je tam na 2 hodiny stopáže jen o málo víc, než v traileru), thriller či buddy movie. Natož komedie jako Starsky a Hutch. Což už je ale vidno v trailerech. Stejně tak se Mann, bývalý producent a scenárista seriálu Miami Vice s Donem Johnsonem a Philipem Michaelem Thomasem, který se vysílal 1984-1989, nepokouší ani o nijak okatou poctu "předloze."

Seriálové a filmové vesmíry v tomto případě pojí jen název a jména hlavních hrdinů, ale jinak jde nejen o jinou ligu, ale dokonce jiný sport. A vlastně to vůbec nevadí. Kdo by se chtěl ve 21. století dívat na dva navoněné elegány ve světlých oblecích, kteří čas od času někoho kopnou, sem tam vyšetří nějakou vraždu, ale jinak ve služebním voze objíždějí pláže a tlachají o tom, kterou ze smažících se dívčin by ulovili? Mannovi předefinovaní hrdinové do toho jdou mnohem osobněji a razantněji, než jejich pravzory, a zdá se, jakoby při stíhání záporáků neznali oddech, volný čas ani myšlenky na něco jiného, než je infiltrace do řad zločinných syndikátů. I když, pravda, na sex si udělají čas vždycky. Sonny to rád nadivoko, Rico zase patří k těm, který zjevně vyhledává vztahy na dlouhý dech ;)

Mann sám nám však sledování svého příběhu zrovna neulehčuje, bez nějakého zvláštního zahřívání nás hodí přímo do rozjeté policejní akce, ve které nám obeznámenost se seriálovými postavami nikterak nepomáhá. Samotná identifikace s hrdiny je založena spíše na předchozí mediální kampani, která napověděla, kdo z aktérů je kdo a komu celý projekt připsat. Další šok přijde v okamžiku, kdy si uvědomíte, že Mann je ve svém přístupu natolik veden civilním pojetím a snahou o autenticitu (oceňuji třeba doutnání vlasů po výbuchu), že si divák ne a ne zvyknout na to, že ve scénách, kde by jiný rozbalil všechen svůj vizuálně-spektakulární potenciál, odmítá všechny serepetičky a jen greengrassovsky - a značně tvrdohlavě - třepe digitální kamerou, která má navíc zrno o velikosti mexického dolaru. Slabší typy by to dokonce mohly nazývat „lepším home-videem.“ Kolega Cival bezprostředně po projekci na téma Mannova spartánství utrousil případnou poznámku, která by se kvůli své výstižnosti jistě měla objevit v komentářích. Netvrdím, že se mi to vždy líbilo a několikrát jsem se přistihl, že bych vlastně chtěl být omráčen jako u Michaela Baye (kterého jinak opravdu nemusím) nebo Clarka Johnsona (S.W.A.T.), protože Mann vždy v okamžiku, kdy by se u diváků mohla objevit slast z nalezení žánrového kliše nebo vizuálního trademarku, stříhá, a vše se začíná budovat zase od začátku. Všechny ty čluny, auta, vrtulníky, honičky a přelety vypadají stokrát lépe v malém okénku QT7, než na velkém plátně. Sám to vlastně ani nekritizuji, protože mě tahle umanutost svým způsobem uchvátila, ale ne každému musí být po chuti rozvíjení konceptů z Collateralu.

Mann si také velmi svérázně počíná v budování příběhu. Nesnaží se o žádný dalekonosný druhý plán a hlubší interpretační rámec (jako třeba Spike Lee ve Spojenci), jen nás jakoby seznamuje s výsečí profesionálního života svých hrdinů a po jedné akci je zase opouštíme, přičemž jistota opětného setkání je oproti filmům typu Mission Impossible 3 rovna nule. Dokonce i trailerové tlačení na pilu rozostřených hranic mezi „dobrem“ a „zlem“ se nekoná, rozhodně ne více než tomu bylo v Krycí jméno Donnie Brasco a jak to zřejmě brzy exponuje Martin Scorsese v The Departed. V Miami Vice se hodinu a půl v podstatě nic neděje, na nebi vidíme lehké záblesky, slyšíme hřmění, které věstí pořádný liják (kulek)... a pak najednou buch, přijde syrová pětiminutová přestřelka jakoby pořízená při natáčení nekonečné série Cops, a je skoro konec. Stejně civilně a bez velké gradace, která se u hollywoodských studiových spektáklů prostě očekává, se rozvíjí i vztahy hlavních postav, kde necítíte manýru a vědomí, že když scenárista řekne B, musí zákonitě přijít i C, D, E a F. Všichni prostě dělají svou práci. Během náročného povolání prostě není na velká slova ani gesta čas. Vím, že přesně tohle rozvíjení konceptu Collateralu, který byl oproti Miami Vice ještě stále hodně klasický, nebude pro mnohé diváky zrovna jednoduché a někteří díky němu film zavrhnou, protože je prostě "o ničem." Jenže tohle "o ničem" má zjevně přesně promyšlený rámec, jenž ve své podstatě naleptává klasický hollywoodský systém "odměn divákovi za jeho poslušnost", se kterým se u českých Policajtů z předměstí dozajista nikdy nesetkáte. A teď babo raď. Jít či nejít?

Sám za sebe však mohu říct, že se mi Miami Vice pomalu a jistě začíná líbit, dostavuje se onen efekt „chuti s ocasem“ a proto mu brzy dám ještě jednu šanci. Miami Vice se v mém osobním mannovském žebříčku prozatím neumístilo na nejvyšších místech (přece jen mám raději filmy, kde si uvědomuji právě jejich stylizaci a filmovost a ne snahu o relativizaci a překonání distance), ale rozhodně má něco do sebe. I když se v něm najdou i nějaké nedokonalosti (Foxx a jeho milá jsou trochu ve stínu rolí Farrella a Gong Li, stopáž je přece jen přemrštěná), měli byste mu věnovat pozornost. Možná ho dnes nedoceníte, protože rozpor mezi očekáváním a filmem byl příliš velký. Každopádně lepší pozdě nežli později...