Obyčejná škola na pařížské periferii, v ní docela obyčejná třída, směšující snad všechna etnika světa. Jeden obyčejný učitelský sbor s jedním obyčejným kantorem, jenž se snaží čelit problémům, které vyvstanou během jednoho školního roku. A jeden výjimečný film...

Honba za autenticitou je v sekci festivalových arťáren patrná dlouhodobě, jeden z nejpozoruhodnějších současných francouzských režisérů, Laurent Cantet, ji ale dotáhl k pověstné dokonalosti. Na hodinu a půl se ocitnete uvnitř skupinky žáků, na oko setříděné tak, aby v přesném poměru otiskli dnešní multikulturní společnost, tak jak se zformovala zejména v okrajových částech západoevropských metropolí. Cantet ji zachytil jako opravdu živý organismus, jako klasickou školní třídu se svým vnitřním klokotem (pošťuchování, hádky, držkování i to učení), do níž se nenápadně vetřela kamera. Jako by během školního roku nahrávala všechny ty malé války, prohry i výhry, na konci k nim usedl střihač a našel v nich nějaké jednotící dramatické linie.

Bude nepochybně fascinující číst o Mezi zdmi odborné statě filmových vědců, kteří Cantetovo dílo zasadí do kontextu francouzské Nové vlny a jejich následovníků mezi filmaři i teoretiky. Mezi zdmi totiž naprosto dotahuje snahu vymanit film z umělých kulis a vsazuje jej naplno do reality a skutečného života. Přitom je velmi zábavné pronikat do nitra třídy, usadit se v jedné z lavic v levé řadě u zdi a sledovat příběhy některých protagonistů. Zní to neuvěřitelně, ale i tak nenásilné pozorování může být nesmírně podnětné; působivé v jednotlivostech a bezmála strhující v celkovém součtu. Mezi zdmi sice osvěžuje jen tradiční schémata ze školních lavic (o co jiného by ale mělo jít než o vyloučení jednoho žáka nebo o kantora, jenž na chvíli ztratil nervy?), přesto se v nich Cantetovi daří nacházet napětí. A Mezi zdmi tak nefalšovaně graduje, i když se v něm nestane v podstatě nic víc, než co každý z nás párkrát zažil ve školních lavicích.

Je skvělé, že soutěž v Cannes přestala importovat do světa filmy, jejichž rozhodující kvalitou bylo buď politické stanovisko nebo mediální přitažlivost (Fahrenheit 9/11). Po rumunském 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny přichází další tamější triumfátor, který jasně deklaruje cestu pro působivé a zároveň i duchaplné evropské arty. Na rozdíl třeba od filmů bratrů Dardennových nebude nudit ani popcorňáky, pro svou prostotu ve vás naopak může rezonovat ještě dlouho po projekci, přičemž pole pro interpretace nebo i „běžné“ rozmýšlení u pivka je v podstatě neomezené (od vkládání vlastních vzpomínek, stud za to, jak jsme sami dělali bordel na škole, úvahy nad těžkým životem kantora, až po údiv nad precizní realizací a sáhodlouhé disputace nad multikulturalismem). Čistý a prostý film, přesto plný zážitek.