Liam Neeson se v posledních letech usídlil ve filmech, které se nesnaží šetřit adrenalinem ani mrtvolami. Ať už přichází o kamarády kvůli vlkům, hledá vraha v letadle nebo si podává pařížské podsvětí, neesonovky jsou našlápnutými akčňáky s hrdinou, který zmlátí nebo postřílí všechno, co mu přijde pod ruku. Jednou tudíž muselo dojít ke zpomalení. A právě tím je detektivka Mezi náhrobními kameny.

Mezi náhrobními kamenyFotogalerie

Ne, nemyslím zpomalení ve smyslu nudného a špatného filmu. Adaptace stejnojmenného románu od Lawrence Blocka je tím nejlepším typem zpomalení - přemýšlivým, psychologicky výživným a skrz na skrz zajímavým. Jistě, není to žádná originální detektivka, nevrší se tu neuvěřitelné twisty a Neeson nepředvádí líbivou ruční akrobacii. Pokud ale hledáte klidnější film, v němž je každý napínavý moment o to výraznější, měli byste zpozornět.

Mezi náhrobními kameny je druhým celovečerákem Scotta Franka, scenáristy Zakázaného ovoce nebo Minority Report. Když se Frank před sedmi lety postavil za kameru poprvé, byla z toho povedená a navíc celkem netradiční krimi Komplic. Jeho druhý film je sice o něco usedlejší. Vůbec to ale nevadí, protože jde o návrat k čistokrevným detektivkám devadesátých let (které se zase inspirovaly v letech sedmdesátých). Cestujeme tak zpátky do doby, jíž místo sledování GPSky vládla dobře zvolená slova a k vyloučení ze hry stačily dvě rány pěstí. Jak ostatně přiznává Neesonův samotář Matt Scudder, který ve filmu řeší únos mladé ženy, dobré soukromé očko dělá trocha instinktu a obrovská dávka štěstí. Což je přístup, který se v dnešní době technických vychytávek a desítek vystřílených kulek cení dvojnásob.

 

Přehrajte si trailer
30.5.2014 1:00

Hodně oldschool. Další příběh traumatizovaného poldy, který po jisté patálii pracuje jako soukrom...

Připravte se proto na hodně dialogů a minimum akčních momentů. Jak už jste ale určitě pochopili, Neeson v klidu utáhne i tohle. Jeho postava má samozřejmě velké osobní trauma a vždycky si třikrát rozmyslí, jestli bude někomu věřit. Dvaašedesátiletému Irovi ale stačí pár pohledů a dobře mířených promluv, díky nimž mu rychle uvěříte vše potřebné. To samé se dá říct i o většině dalších herců, kteří bezezbytku naplňují standardní žánrové figurky. Vysoko nad nimi nicméně ční David Harbour (Elliot z Newsroomu), který snad poprvé dostal na plátně víc prostoru. A pokud vám někdo bude trčet v hlavě ještě týden po projekci, rozhodně je to on.

Mezi náhrobními kameny tak herecky rozhodně nestrádá. A to samé platí i o scenáristické nebo režijní stránce, které pod Frankovým fungují přesně tak, jak by měly. Dnešnímu mladému publiku, které je zvyklé na krapet dynamičtější neesonovky, to možná nebude stačit. Starší ročníky by ale staromilský přístup, který dává vyniknout hlavnímu hrdinovi a patřičně ždíme eRkový rating, mohly ocenit o něco víc.

 

V každém případě tu máme povedený přírůstek do žánru, který se dávno přesunul do televize. A přestože na malé obrazovce najdete řadu vybroušenějších detektivek, devadesátkové retro s Neesonem se vedle nich vůbec nemá za co stydět.