„Dámy a pánové, prosím o pozornost. Přivítejte to nejzábavnější, nejexplozivnější a nejvtipnější, co vám divadelní prkna mohou nabídnout! Potlesk pro kabaret Feebles!“ Tak takhle nějak to v roce 1989 začalo. V letech, kdy se u nás děly úplně jiné věci a měli jsme své specifické starosti, za mořem si zvrhlé festivalové davy užívaly bizarních loutek v muzikálovém objetí, stejně jako v tom drogovém a mnoha jiných. Meet the Feebles je mezistupněm mezi fanouškovskými setkáními třetího druhu, vyráběnými na koleni se spoustou kečupu, Bad Taste – vesmírnými kanibaly, a široko daleko nejzábavnějším splatteru, Braindead – živí mrtví. Všechny tři spojuje Jacksonova specifická krvavě-humorná poetika, v níž lze najít tunu odkazů na díla italských horormakerů, stejně jako starou školu Johna Carpentera. To vše pod amatérským vizuálním laděním plným digitální kamery a hereckých výkonů všech kamarádů, které Jackson nasbíral po svém putování skrz vlastní pseudozvrhlou mysl. Ta si ostatně vždycky natočila, co si usmyslela – a pokud to byl zrovna loutkový film, tak budiž. Bylo totiž téměř jisté, že se bude vymykat a kdo ví, když ne v roce 1989, třeba za 20 let ho někdo ocení. Ano, já ho oceňuji. Ještě nikdy jsme neviděl, aby krokodýl šňupal heroin po kilech, aby moucha s požitkářským mlaskáním pojídala výkaly a vyvolávala fotky v toaletní nádržce, aby roztomilý zajíček trpěl AIDSem a chtěl spáchat sebevraždu. A ano, nebyl by to Jackson ve své rané fázi, aby nás neušetřil sofistikovaného násilí, zvláštního gorefestu, v němž se ukáže, co všechno můžete s vlastní hlavou a že i loutky mohou zatraceně dobře krvácet. Už je tomu přes čtyři roky, co jsem Feebles absolvoval v kině Aero na festivalu Petera Jacksona, ale potlesk a smích při poslední dvacetiminutovce Feebles si budu pamatovat navždy. Létající cucky z loutek, mísící se s extra velkou náloží kečupu a před nimi stokilová hrošice zklamaná v lásce, s opravdu výkonným rotačním kulometem rozpáleným na plné otáčky. Hudební doprovod? Lascivně recitovaná óda na sadismus.
Ano, je to stoprocentně zvrhlé a ještě o chlup víc zábavné. Nenajdete kompaktnější a drsnější film o loutkách, který je přitom lidský a o lidech. I přes jednoduché vrstvy plastu a hadrů v něm ony bájné emoce nehledáte lupou, ale prýští na vás z každého druhého záběru. Už jen díky tomu nejsou Feebles jen nějakým začátečnickým filmem, ale citlivou a chytrou satirou s nadmírou fungujícím multižánrovým přesahem. Tedy dospělý film dokazující, že Jackson to měl navzdory své strašidelné nátuře v hlavě vždycky dobře srovnané.