Za sedmero horami, za sedmero řekami, žila jednu jedna spanilá princezna. Krásná byla, až oči přecházely. I dospěla a měla se vdávat. Vybrán pro ni byl mladý a šlechetný princ ze sousedního království, který sice neměl na manželství pomyšlení (víc ho zajímaly vynálezy), ale stačilo, aby poprvé uzřel tu nádhernou bytost, a hned se mohla chystat veselka. Jenže pak princeznu unesli lapkové, zavřeli ji do svého hradu a princ musel dlouhé týdny a měsíce bojovat, aby dívku, která mu slíbila věčnou lásku, vyrval ze spárů zlotřilých pobudů. Nakonec se mu to podařilo… a jestli neumřeli, žijí šťastně až dodnes… Hahaha. To víte že jo!

Takhle by šlo příběh Masa a krve interpretovat slovníkem pohádkářů a vypravěčů lidových historek, v nichž vystupují noblesní rytíři a cudné panny. Tyhle báchorky ale mají k realitě poněkud daleko. Kdo si myslí, že jejich opravdovou tvář obnažil už Shrek, měl by sáhnout po jednom z raných projektů Paula Verhoevena (Robocop, Hvězdná pěchota) a poznat pravou povahu 16. století. Špinavou, krutou a verhoevenovsky nekompromisní, kdy morální zásady a rytířskou etiku vždycky spolehlivě přebije vidina vlastního požitku.

Verhovenova rytírna líčí chlápky s meči jako barbarská stvoření, která zajímá jen kořist, nacpaný žaludek a pořádně ukojený chtíč. Není divu, že když banda bojovníka Martina uloví krásnou Agnes, začnou se dít věci, které obvykle lze popisovat až po dvaadvacáté hodině. Jenže u Verhoevena mají drsní chlápci navrch jen zdánlivě. Stačí, aby klášterní nevinnost přebily zčerstva objevené sexuální pudy, přetavené v mocné ženské zbraně, a křehká Agnes si může okolo svých kudrlin omotat všechny své nápadníky a vmanipulovat je do divoké středověké kovbojky.

Maso a krev je dobovým předvojem Základního instinktu, rafinovanou hrou s mužskými hormony, jíž Verhoeven odehrává bez příkras a upejpání (a s bohatým prostorem pro další „svá témata“, tedy násilí a problematiku víry). Znásilňuje se, plení, vraždí, souloží, i hostiny připomínají spíš boj smečky zvířat o žvanec. Krutá doba je líčena bez obalu, rovnou pomocí krutých součástek ve vyprávění, což nezní dvakrát sofistikovaně, ale zvlášť dnes, kdy je všechno tak korektní, vypulírované a sterilní, vyznívá tenhle Verhoevenův přístup rozkošně. Masitý filmů je málo, kdo si oblíbil i další díla drsného Holanďana, neměl by váhat.