Tučňáci jsou poslední dobou úplně všude a jako by nestačil Madagaskar, teď se ty zimní frakovité potvory dostaly do kin i v hrané verzi. Putování tučňáků stihlo v Americe převálcovat řadu předpokládaných hitovek (třeba Bayův Ostrov) a stalo se s přehledem nejvýdělečnějším dokumentem vůbec. A samozřejmě za to opět můžou Frantíci.

Koho jiného by napadlo natočit dokument o každoroční migraci tučňáků, kteří našlapou desítky kilometrů kvůli tomu, aby se mohli pářit. Kdo však viděl Mikrokosmos nebo nedávnou Genesis, ten ví, že běžný model televizních dokumentů se daří francouzským filmařům vytrvale bořit. Zkusili to i v Tučňácích a tak se v originále setkáváme ne s láskyplným vypravěčem, ale i s monology rodinky tučňáků, které byly zvířectvu napsány "na tělo", podle natočených záběrů a fungují jako náhražka tradičního poskytování údajů. V americké verzi však všechno obstará Morgan Freeman a styl se tak opět vrací ke klasickému one-man show. A taky to funguje, i když... ne tak, jak bych si představoval.

Po zhlédnutí osmdesátiminutového veledíla je mi totiž velkou záhadou to obrovské "haló", které se kolem snímku rozpoutalo. Přiznám se, že i já jsem byl po absolvování traileru docela navnazen, ale z velkých očekávání mě probrala už úvodní desetiminutovka. Tučňáci se snaží být melodramatičtí a dojemní, ale daří se jim to jen v několika pasážích, které jsou ke smůle tvůrců až ve druhé půlce stopáže, takže pokud se někdo do těch černobílých tvorů nezamiluje na první pohled, je slušná šance, že vypochoduje z kina předčasně (dá se ale předpokládat, že v tomhle případě víte, na co jste si koupili vstupenku ;).

Proč tak silná slova? Inu krom úchvatných záběrů (které jistě vyžadovaly nadlidskou trpělivost) a dovádění s mláďaty není v Putování s tučňáky nic, co byste nenašli v klasických půlhodinkách na kabelovce. Stačí naladit National Geographic a máte to tam... sice bez rádoby shakespearovských monologů, zato s užitečnými informacemi všude kolem a bez zbytečně dlouhých záběrů na driftující ledové kry. Výsledek tak díky uměleckým ambicím tvůrců není ani ryba, ani rak. Na dokument tu chybí zahuštění diváka užitečnými informacemi, filmovému pojetí by zas prospěla nějaká ta pointa (to že to "mají tučňáci těžký" pochopíte během úvodních záběrů).

Možná za tuhle recenzi dostanu pořádně přes prsty, ale kouzlo Putování s tučňáky jsem prostě nepochopil. Rád koukám na dokumenty, ale vyžaduji od nich trochu víc, než hezké momentky, éterickou hudbu a zenová moudra. Rád bych doufal, že americké nadšení z Tučňáků je způsobeno tím, že běžný návštěvník kina se chtěl o "potvorách z Madagaskaru" dozvědět něco víc, popř. tím, že dokument v kinech je přeci jenom exotická záležitost. Jiné vysvětlení tohoto fenoménu, který je sice koukatelný, ale po všech stránkách průměrný, mě totiž nenapadá. (Na vysvětlenou: Viděl jsem francouzskou verzi, která se od americké liší soundtrackem i drobnými změnami v komentáři. Americká je podle všeho lepší)