Pixaři vás dost možná vychovali ke zdravé nedůvěře vůči těm pomalým a plochým animákům. Teď do vás ještě sypou ty nejlepší kraťasy z třicetileté tvůrčí dráhy (vánoční dárky to jistí) a pořád slízávají smetanu za voňavé Ratatouille. Říká se tomu totální nadvláda. Rozumný divák jí však nepodlehne – přišel by totiž o všechny mocné fantaskní příběhy, které dělaly dětem radost během předchozích sedmdesáti let.

V Malé mořské víle uvidíte všechny důvody, pro než se sousloví „celovečerní Disneyovka“ považovalo za samonosný certifikát kvality. První veličinou je příběh. Možná jednoduchý, mnohem spíš archetypální a tučně obtažený. Kouzlo starších Disneyovek spočívalo právě v tom, jak se předvídatelně klenutá vyprávěnka díky dokonalému provedení přeměnila v životabudič. Slzy a smích, napětí i radostná pohodička, dobrodružství a láska. Story, kterou se vyplatí poslouchat sestává už po staletí z téhož, Disney si ale osvojil nástroje k jejímu srdcervoucímu přednesu. 

Dnešní filmy jsou rychlejší. Nenavyšuje se jen počet střihů, ale i penzum slov, jež ze sebe všechny ty užvaněné postavičky vykuckají. Každých třicet sekund musí přijít vtípek, každou minutu velevtipný gag, každých pět minut slzopudný moment. Divácká centra jsou zahlcena, a když nejsou, nudí se. Já vím, je to vývoj. Ale když se tklivé písničky, věčná to součást Disneyho vyprávěnek, vecpou už jen do Shrekových karaoke show a do hraných celovečerních parodií á la Kouzelná romance, i mě se zmocňuje jistá nostalgie.

Zrovna Malá mořská víla totiž ukazuje, jak díky několika songům zbytňuje celá dramatická struktura. Jakmile se pod hladinou rozezní oscarová hudba Alana Menkena a tvůrci jí začnou decentně prosypávat vtípky, celá romance se tím tak mazlivě vybarvuje, až skončí jako disneyovský ideál: V pozici technicky brilantní i zatraceně dojemné pohádky, která bere za srdce a ještě s citem tahá za bránici. Fakt nestárne.