Zombie a nezávislí filmaři, to je poslední dobou nerozlučné pouto. Těžko říct, jestli indie scénu láká nízká cenovka chrčících požíračů mozků, nebo je fascinuje přerod z člověka ve zvíře, případně doufají, že pouhým zaměřením na zombie přilákají věčně hladovou hororovou obec, která třeba jen ze zvědavosti nakoukne. Výjimek, kterým tahle taktika vyšla, je ale hodně pomálu a většinou stejně mluvíme o polomainstreamu - to je třeba příklad vynikající romantiky Mrtví a neklidní (Warm Bodies), která naznačovala, že zombíci jsou taky jenom lidi - akorát mají problém se špatným dechem, koordinací končetin a nepochopením ze strany běžných lidí.

Maggie si ale na srandičky nehraje a místo nabušených trailerů se zaklíná jedním jediným jménem. Schwarzenegger. Rakouský dub si tu zahrál zarostlého tátu tří dětí, který udržuje křehkou existenci ve světě, který vzhledově připomíná pozemský úvod Interstellaru a dějově tak trochu Last of Us. Tajemná nákaza likviduje všechno živé - od rostlin přes zvířata až po lidi. Kdo se nakazí, prochází dvoutýdenní proměnou, po které se v jeho očích všichni živí tvorové promění ve šťavnaté stejky. A Arnieho nejstarší dcera Maggie (Abigail Breslin) má pořádný kousanec na předloktí. Co teď s tím? No nic... sedneme si a budeme dva týdny čekat.

Zhruba taková je náplň devadesátiminutové Maggie. Utlumené barvy a zvuky? Melancholická hudba? Dlouhé čumění doblba a jen střídmé dialogy? Filozofování zamilovaných teenagerů a nerozlučné pouto otce a dcery? To všechno tu najdete v množství větším než malém. Rozhodně v množství větším, než byste čekali od Arnieho filmu. Rovnou zapomeňte na jakékoliv pomrkávání. Arnie hraje roli, kterou by si normálně střihnul třeba Clint Eastwood. Drsného a málomluvného tátu, který budí respekt, ať už na vás míří loktem nebo brokovnicí (zhruba obojí má v případě Arnolda stejnou nebezpečnost).

Arniemu taková role samozřejmě vyhovuje, jeho herecké rozpětí není zas tak široké, ale zadumané pohledy, občasná rázná akce a otcovské pouto zvládá líp, než předstírání, že už mu není třicet a pořád umí lámat vazy jako párátka. Jenže jednooká výhra hvězdy, která je zcela mimo svůj žánr a plní spíš roli billboardu než plnohodnotné postavy, sama o sobě nestačí. Film je ve své melancholii povrchní a dotýká se témat, která jsme viděli zpracovaná jinde a lépe. Debutující Henry Hobson se zatím potýkal jen s titulkovými sekvencemi ve filmech a videohrách (doslova s designem a animací titulků, mj. v Last of Us!), což je bohužel vidět. Jeho kolébavá ruční kamera utápí scénu do tupých kontrastů a navozuje napětí neustálými přeostřovačkami. Hudba se ozývá jen zřídka a vždycky jde o tklivý klavír.

Neměl bych ani tak problém s pomalým tempem, kdyby nebylo přímým důsledkem toho, že snímek nemá co říct. Maggie bohužel působí jen jako inspirace světem Last of Us, aniž by diváka vzala někam dál - ať už do své vlastní mytologie, duše nakažené teenagerky nebo srdce rozpolceného otce, který si musí vybrat mezi vlastní krví (nakažená dcera jeho mrtvé manželky) a nově adoptovanou rodinou současné přítelkyně. Většina rozhodnutí je extrémně pragmatická, nevidíte jim pod kůži, takže emoce jen tušíte z generických gest - spousta objetí, spousta útěků na louku nebo do lesa, spousta civění do světa skrz polozatažené záclony. Jednoho dne dá možná Hobson těmhle scénám hloubku, ale Maggie je jen další ze snesitelných festivalových filmů, který si budete pamatovat o pár minut déle proto, že v něm vousatý Arnold zabije až podezřele málo lidí.