„Co můžete říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a úžasná? Že milovala Mozarta a Bacha? Beatles? A mě?“ Těmito slovy začíná Love Story. Pokud jste se tedy plánovali trápit otázkou, jak tahle romance dopadne, nemusíte. Tentokrát se výjimečně nehraje na klasické „budou spolu, nebo ne?“, nýbrž na to, jak dobře lze natočit cestu k nevyhnutelnému konci, aniž by to celé působilo jako prachsprostý emocionální kalkul. V dnešní době by něco podobného asi těžko klaplo, v roce 1970 ale transformující se žánr nabízel dostatek prostoru ke stvoření něčeho, co může uchvátit i s takovým výchozím bodem. A vyšlo to na výbornou.

Dávno po tom, co odzvonilo cukrkandlovým romancím starého Hollywoodu, ale ještě předtím, než nastoupily ukecané allenovky, definující roztouženým intelektuálům sedmdesátky, se objevil příběh Olivera a Jenny. On byl zazobaný hokejista, který se rád hádal s otcem o své budoucnosti, ona drzá a inteligentní klavíristka, zakládající si na fazóně nedostupné mrchy. Těžko byste hledali horší dvojku studentů, kteří mají na plátně sehrát osudovou lásku, scenárista Erich Segal si tuhle výzvu ale náležitě užil. S odkrytými kartami a netypickými postavami začal pomalu budovat vztah, v němž se city řešily jen v krajní nouzi, a jeho výplní byla především snaha vyprovokovat toho druhého k co nejjízlivějšímu verbálnímu comebacku. Zatímco se ale Oliver vždycky snažil rychle dostat k sexu a porozumění, Jenny se díky své uzavřenosti a chytračení srdnatě bránila.

Z dynamických, a na tu dobu i docela odvážných dialogů (vyšší třídy nenesly Jenny a její oblíbené „bulls*it“ zrovna lehce) tak vzešel nerozlučný filmový pár, přičemž bylo kvůli svižné režii Arthura Hillera velice snadné zapomenout, že ho rozhodně nečeká šťastné zestárnutí. Až do chvíle, kdy tomu faktu nelze uhnout, ač byste si to tolik přáli. Love Story se vlastně postupem času čím dál tím okázaleji pohybuje na nebezpečné hraně mezi tragickou romancí a romantickou komedií, a to ještě stíhá ve třetím plánu servírovat konflikt otce a syna, který může mladé milence zasáhnout víc, než si kdy byli ochotni připustit.

Hlavním důvodem, proč nikdy nezačnete přemýšlet nad tím, jak to všechno vůbec může držet pohromadě, je pak téměř bezchybné využití jednoduché dějové konstrukce. Ani minuta stopáže tu totiž nepřichází nazbyt a vývoj příběhu se od začátku nenese ve stylu „litujte je dopředu“. Ať už se ty nejdůležitější věci dozvíte z pár záběrů válení se ve sněhu, nebo si je Oliver a Jenny prostě natvrdo vyříkají, vždycky jde jen o to, že se jejich vztah sune kupředu jako každý jiný. A to se slušnou dávkou nakažlivého humoru, díky kterému se vám obě postavy nenápadně dostávají pod kůži.

Za což samozřejmě můžou především skvělé herecké výkony Ryana O’Neala a Ali McGraw, kterým se už nikdy nepodařilo uchvátit publikum víc, než to dokázali tady. Něžnější polovička hereckého dua se navíc záhy stala vzorem mladých dívek, z čehož moc vysokoškoláků asi radost nemělo. Love Story tak navzdory dnešnímu pozapomenutí určitě patří mezi ty důležitější romantické filmy z repertoáru zámořská kinematografie - trochu Jenny má v sobě každé hláškující děvče s vysokým IQ, které nám za posledních 40 let Američané nabídli. Jen je sem posílali bez doprovodu nádherné hudby Francise Laie a s růžovější budoucností.

P.S. „Láska znamená, že se nikdy nemusíš omlouvat.“ „To je ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ (Co dál, doktore? s Ryanem O'Neilem, 1972)