Jít v půlce února na pěknou gangsterku nezní jako špatný nápad. Navíc když v ní jsou Colin Farrell, Keira Knightley a Ray Winstone a odehrává se v Londýně, který má, co se týče drsných chlápků, vždycky co nabídnout. Hodně tvrďáckých pohledů, nějaká ta rvačka, příležitostné mávání bouchačkou… ta idea zní krásně. William Monahan, poprvé režírující scenárista Skryté identity nebo Na hraně temnoty, si ale myslí, že si něco takového nezasloužíme. Že už bylo dost nahláškovaných a násilím protkaných gangsterek od Guye Ritchieho nebo Quentina Tarantina. Takže potřebujeme jednu trochu jinou. Zhruba takovou, ve které se dlouho nebude nic dít, a potom přijdou závěrečné titulky.

Je to trochu možná přepálené prohlášení, ale Londýnský gangster v každém případě dělá svému názvu slušnou ostudu. Jeho hlavní hrdina, charismatický Mitchell, jako pořádný gangster totiž jen vypadá. Když na začátku filmu vyleze z vězení, vkročí na ulici a všichni z něj okamžitě mají maximální respekt, ještě to nevadí. Naopak, po dlouhé době je tu hlavní hrdina, kterému věříte, že může dvojici zlodějů zahnat na útěk jen zlým pohledem. Že kdyby šlo do tuhého, byl by tím, kdo by zůstal poslední na nohou. Tahle role Colinu Farrellovi perfektně sedí, a když prochází Londýnem za doprovodu hodně stylové hudby, nejedno cinefilské srdíčko zaplesá.

Problém je ale v tom, že s přibývající stopáží nijak nepřituhuje. Mitchell se jako každý gangster, který chce začít žít poctivě, snaží sehnat normální práci. Začne tedy přemýšlet o tom, že by dělal ochranku mladé herečce. Jeho styky s podsvětím ho ale stahují zpět do staré rutiny, přičemž se na scéně pravidelně objevují nebezpeční chlápci, kteří mu jasně naznačují, že nemá s nějakým normálním životem vůbec počítat. To už se ale krouží někde kolem půlky filmu a Mitchell za tu dobu nestihne nic jiného, než se zakoukat do svojí potenciální zaměstnavatelky a pokecat se spoustou lidí. Dobře, to se ještě dá brát jako důkladný rozjezd…

Když se ale takhle pokračuje i ve druhé půlce, člověku dojde, že nesedí na filmu, který čekal. A rozhodně to není ten případ, kdy je to překvapení příjemné. Londýnský gangster totiž z těžko pochopitelných důvodů odmítá nabízet akční nebo jakékoliv jiné scény, které by občas střídaly dialogové smršti. Mitchell zkrátka celý film chodí z místa na místo (nepamatuju se, kdo toho ve filmu naposledy nachodil víc), povídá si s lidmi, a když má náhodou dojít ke rvačce, vraždě nebo něčemu podobnému, film onu scénu automaticky přeskočí a pokračuje se dál. Nemám ponětí, jaký vyšší smysl tím Monahan sledoval, už po třiceti minutách je to ale dost otravné. A když se ani do konce filmu nestane nic výživnějšího, než že někdo někoho dvakrát praští a pak si začnou povídat, je to pomalu na shánění silného alkoholu.

Neříkám, že Londýnský gangster bez akce vůbec nefunguje. Je tu řada dobrých dialogů, nějaký ten cool moment a zhulený ztroskotaný umělec v podání Davida Thewlise vždycky dokáže alespoň trochu potěšit. Jenže když tohle všechno naplácáte do nadmíru klišovitého příběhu, který je v první řadě průměrnou romancí, a v té druhé pokusem o gangsterku bez napětí, není to zrovna vítané pokoukání. Londýnský gangster je tak dost podivným zklamáním, protože když se na začátku objeví tarantinovsky laděné titulky a Farrell v solidním kvádru vykročí do ulic, máte pocit, že tohle prostě musí klapnout.

To by ale musel stát za kamerou někdo, kdo by Monahanův scénář (ano, film si i sám napsal) obohatil o něco, co by mu dalo šťávu. Na čistě debatní gangsterku v něm totiž není dost zajímavého materiálu, politická nekorektnost a sprosté nadávky už dnes nikoho neohromí a filosofování o životě tu vyloženě působí jako pěst na oko. Člověk vlastně ani nezjistí, proč je Mitchell takový tvrďák. Nikdy nic pořádného nepředvede, jen nás ujistí o svojí inteligenci, s jejíž pomocí se mu podaří zaujmout traumatizovanou herečku s vzezřením Keiry Knightley.

Jestli si mimochodem myslíte, že Keiřina přítomnost film nějak pomáhá, je to další omyl. Letos je to už podruhé (Never Let Me Go), co se zhostila stoprocentně vedlejší role, která se snaží tvářit jako hlavní. Keira je ve filmu kriticky málo, čímž trpí nejen důležitá ústřední romance, ale i samotná její postava, která tu prostě jen tak existuje. A nezajímá vás. Herečka, která se schovává ve svém domě před paparazzi… a dál? Vůbec nic, přátelé, jen kupa roztříštěných nadějí. Keiřina kariéra upadá neskutečným způsobem.

Malou spásou tak zůstává akorát Ray Winstone, který si užívá klasickou roli mafiánského bosse, jenž si hodlá s hlavním hrdinou hrát až do chvíle, než se spálí. Kromě něj ale nestojí za řeč snad nikdo, kdo ve filmu hraje, a Londýnský gangster se tím pádem definitivně profiluje jako dost nepochopitelný projekt. Snaží se tvářit, že má neobvyklý děj, ale prakticky nevyjíždí ze žánrových kolejí. Snaží se vznešeně vypouštět veškerou akci, ale nenabízí místo ní nic jiného, co by člověka vytrhávalo z letargie. A co je nejhorší, pokouší se stát bok po boku s umělečtějšími filmy, jenže na to zkrátka nemá.

Ve výsledku to sice není až tak bolestivý zážitek, protože herci vyloženě neselhávají a na to, že nám Monahan napoprvé nenachystal špičkovou podívanou, se nedá nadávat pořád. Pokud ale zrovna nemáte silnou chuť vidět odhodlaného Farrella v sakra luxusním kvádru, jak si to štráduje po Londýně, můžete klidně zůstat doma. A pustit si tam De Palmovu Carlitovu cestu, která je prakticky o tom samém. Jenom je to zároveň i vynikající film.