Na přelomu století vytvořili Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským nejúspěšnější a také nejplodnější tvůrčí dvojici českého filmu. Dlouhé roky přitom oba pánové museli snášet výhrady, že se jako hitmakeři noří pouze do bezpečné minulosti a dnešek jim uniká. Projekty zasazené do současnosti ale jednoznačně ukázaly, proč bylo výhodné točit retra – tezovitá dikce Jarchovského scénářů se totiž s pestrobarevným, frenetickým a nesnadno postihnutelným dneškem zrovna neslučuje.

LíbánkyFotogalerie

Líbánky jsou teatrálně přehrocené a přesto ne zrovna strhující drama.Snad proto se po rozpacích s Medvídkem v nesnázích duo H+J uchýlilo k dramatům s vyostřenějšími konturami, k něčemu, co můžeme nazvat volnou trilogií o vině a trestu. Tam se lépe hledá černá, bílá, ba i šedá, elegantněji lze tepat do nešvarů a snáze se vyhrocují dramatické linky. Po výborné Kawasakiho růži nezklamala ani Nevinnost, Líbánky už jsou však příliš klopotným a dýchavičným rozjímáním nad starými hříchy a věčně bolavými ránami.

Líbánky ctí především půdorys fenomenální Rodinné oslavy, ale samozřejmě i mnoha dalších dramat, která vám během jedné veselky nejprve představí hlavní postavy, zasadí je do živého rodinného prostředí a obestřou je několika rázovitými figurkami, jež celé to hemžení zpestří. A pak do něj udeří blesk. V případě Líbánek bohužel už expozice připomíná trochu nemotorné scenáristické cvičení, opřené o nepřesvědčivě jednající figury (fakt by si někdo nechal takhle zprasit svatbu?) a plíživý stín strašlivého tajemství, které má převrátit celou veselku vzhůru nohama.

Přehrajte si trailer
30.6.2013 14:30

Ba ne, nefunguje to. Slušný materiál nezvládne v téhle podobě strhnout ani pokud o filmu nemáte d...

Což o to, napětí a tedy i zvědavost diváků opravdu dlouhé minuty zesilují. I přes přimknutí k chladnějšímu severskému stylu se Hřebejkovi jako jednomu z nejzručnějších domácích režisérů daří i v úsporných sekvencích zachytit svatební veselí nebo omamnou atmosféru letní noci (kameraman Martin Štrba potvrzuje svou extratřídu). Jenže tajemná a taky přepálená postava užvaněného homosexuála s evidentně narušenou psychikou, jež hýbe celým dějem, vede film k jedinému možnému směru a ten je podán v tak dlouhých a papírem šustících dialozích (a v jednom extrémním monologu), navíc s přehnanými nároky na snažící se herce, až se Líbánky vybarví ve strnulé, teatrálně přehrocené, a přesto ne zrovna strhující drama.

Takže i když se film okázale kasá svou mrazivostí, spíš nechá diváka jen úplně obyčejně chladným.