Kritika jest věcí ošidnou. Až čas kolikrát ukáže, že konkrétní odsudek recenzenta souvisel spíš s osobní nevraživostí, blbou náladou nebo prostě jen s delším poločasem prokousávání se skrze dílo vstříc jeho kvalitám. Legenda o vášni schytala svého času v časopisu Cinema, tehdy jediném relevantním zdroji informací pro filmové nadšence, nevraživou recenzi za 40%. Na režiséra Slávy žádná sláva. Možná i proto kronika jedné famílie nevzbudila v českých kinech žádný velký poprask – a její image musely napravit televizní reprízy a videotrh. Rozhodně neskončila ve zlatém fondu... ale vidět byste jí měli jistojistě.

Zwickův epický příběh myslím nenese příliš mnoho idejí, které by jako věčně vzrušující přestály věky zrovna v této formě a kterým by stálo za to naslouchat právě v tomto filmu. Je to mnohem víc film vášně. Film plný emocí, které rozdírají i silná chlapská srdce. Prostě taková uměle zašmodrchaná červená knihovna s panensky krásnou dívkou, do níž se zamilují tři bráchové. Edward Zwick tomu přizpůsobuje i vizáž svého díla, když se opírá o málem kýčovitě krásnou kameru (Oscar pro Johna Tolla) a nádhernou hudbu Jamese Hornera, jehož romantické kompozice ještě nezačaly pod tíhou Statečného srdce a Titanicu nudit. Díky nim získávají rodinné vzpomínky na hloubce a prokreslení. Snáze lze uvěřit tomu, že se tento příběh psal přes celé dekády, že jej lemovala smrt i tragédie, stejně jako okamžiky průzračného štěstí. A samozřejmě i vysvětluje proč se vyplatí mu naslouchat i s odstupem mnoha let, protože s tak vznosnými proprietami vyznívá dostatečně rozmáchle i archetypálně. Legenda o vášni utvrzuje v tradičních rodinných hodnotách, souhlasí s tím, že co jsme si, to jsme si, za dvě hodiny ale zvládne provést tak mocné emocionální manévry (a přitom neupadne k pouhému shluku neobyčejně působivých scén), že ji nelze brát jen jako jednu z řady osudově složitých romancí. Zvlášť když je v ní Brad Pitt „tak sladkej...“