Aktuální film španělského milovníka artových obscenit a sexuálních perverzí Pedro Almodóvara se citelně odvrací od osobního tónu, který se mi tak zamlouval v Rozervaných objetích. Chtělo by se dokonce napsat, že vše, z čeho si Pedro tropil v předchozím filmu šprýmy, se tu vrací jako smrtelně vážná součást vyprávění. Jenže – s tou vážností a ironií je to u Almodóvara podstatně složitější. Jak se vlastně postavit k příběhu, který je postavený na tak uhozené kombinaci, jakou jen může být kombinace detektivky, sci-fi, thrilleru, melodramatu a psychologického dramatu? Myslím, že tentokrát neváhá jen divák, ale i sám tvůrce.

Film je nepřehledným slepencem emocí a nálad. Kůže, kterou nosím je vlastně variací na typický příběh o pomstě. Než se ale k tomuto zjištění divák dobere, má pocit, že sleduje další Pedrovu srdceryvnou intelektuální telenovelu, tentokrát o vášnivém plastickém chirurgovi Robertu Ledgardovi, který tragicky ztratil manželku a vytvořil si ji za pomocí svých špičkových dovedností z někoho jiného. První polovina filmu připomíná ujetý queer karneval, který pracuje jak s podprahovým napětím mezi chirurgem a jeho výtvorem, tak se zcela bizarními momenty z jiné galaxie (např. vniknutí muže v tygřím kostýmu do vily a znásilnění Robertovy chovanky, kterému skrze kamerový systém přihlíží tygříkova maminka, toho času Robertova služebná). Almodóvar tentokrát postrádá odstup od nesmyslnosti a vypočítavosti většiny scén, který plnými hrstmi rozdával v Rozervaných objetích. Jeho dílo krauluje v chtěnosti a působí na režisérovy poměry neobratně, přitrouble a váhavě. Pocit, že film je nepřehledným slepencem emocí a nálad sílí ve chvíli, kdy se, jako ve správné detektivce, objeví zcela zásadní twist.

Tehdy se z detektivky obarvené na růžovo melodramatem stává plnokrevné drama o pomstě, které divákovi vyjeví, komu patří záhadné tělo, na němž je natažena kůže Robertovy ženy. Samozřejmě, vše se odehrává k v klasickém cimrmanovském duchu „tak takové to tedy bylo“, který je u Almodóvara dobře otestovaný a funkční. Až na to, že po rozbředlé a plouživé první polovině filmu působí Pedrova zřejmě dosud největší „genderová“ šaráda tak trochu jako křečovitá z nouze ctnost a snaha dostát pověsti kontroverzního a nesmlouvavého tvůrce v oblasti sexuality a tělesnosti. Samozřejmě, spokojený divák poukáže na podvratnost, se kterou se režisér staví k tradičním rolím, na zrádnou hranici mezi tím, kým jsme na povrchu, a kým jsme uvnitř. Divák nespokojeně reptající však poukáže na manýru, okázalé gesto a neschopnost režiséra natočit byť jen jednu z žánrových rovin příběhu důsledně – tedy tak, aby působila vzrušení, odpor, veselí, smutek… Prostě nějakou silnou emoci, které měl Španěl vždy skladem ve velkém.

Přehrajte si trailer
1.9.2011 2:46

Almodóvar už několik filmů silně nudí. Tentokrát provedl poměrně výraznou žánrovou otočku, u níž ...

Osobně jsem v Kůži, kterou nosím nic podobného nezaregistroval. Na první pohled všechno sedí – Almodóvarova vášeň pro textury obrazu, pro laškovně propracované kompozice (Robert hledící na obrazovku, na níž je kůže jeho ženy na těle jeho – neřeknu – v typické pozici aktu a celé je to rámované jako klasické malířské dílo), pro teatrální a patetický způsob mluvení herců, pro cituplný doprovod Alberto Iglesiase… i návrat ztraceného syna Antonio Banderase má své kouzlo a nezpochybnitelný hispánský šarm. Ale ta celková vibrace, kterou tyto složky dávaly v nejlepších autorových filmech, jde tentokrát dokonale mimo mě, jako okázalá póza člověka, který vyměnil obsah za formu, jež ho má dokonale imitovat.

Poslednímu Almodóvarovi zkrátka přebývá spousta kůže a chybí kdokoli, kdo by ji nosil. Režisér z mého pohledu trpí syndromem filmařských klasiků, kteří dávají divákovi přesně a profesorsky dávkovanou podstatu vlastního díla. Tak nějak úhledně točí to, co se od nich očekává. Při vší kontroverznosti námětu je aktuální Almodóvar vlastně strašně krotký a podbízivý. Pokud byl předchozí film diváky ne úplně pochopenou intimní zpovědí filmaře v krizi, Kůže, kterou nosím je dobře sestavený almodóvarovský artefakt se všemi náležitostmi, ale bez přidané hodnoty. Pro mě vlastně bez jakékoli hodnoty.