U málokterého žánru se trendy mění tak rychle jako u hororu. Většinou jde o celkem levné filmy, takže když se něco chytne, dorazí hned další rok následovatelé, vykrádačky a sequely. Viděli jsme to několikrát. Jednu dobu se chodilo na slashery, před pár lety na remaky slasherů, potom přišly variace na Saw a torture porno obecně a v poslední době to jsou duchařiny a pokusy navázat na hity Jamese Wana. A před patnácti lety to byly divné japonské holčičky. Můžeme za to poděkovat hlavně Kruhu a kdy jindy než teď, když Gore Verbinski posílá do kin svou novinku Lék na život? 

 

S tím děkováním to je samozřejmě trochu složitější, protože ačkoliv Kruh byla ve své době pecka a i dnes dovede s člověkem solidně zamávat, ti následovatelé a další předělávky japonských pecek už obvykle za moc nestály. My se teď však budeme věnovat Samaře. Když se v roce 2002 objevila v amerických a evropských kinech, udělala celkem vyrvál. Jednoduše proto, že děsila a strašila trochu jinak, než na co byl západní divák zvyklý. Známe sériové vrahy, démony, monstra i klasické duchy, ale podivná holka v bílém s černými vlasy? Videokazeta, na které se děje cosi, co nedovede ani hororový znalec úplně rozklíčovat? A k tomu klika v podobě režiséra, jenž má výrazně víc talentu než většina hororových harcovníků? Tady zkrátka vyšlo všechno a povedlo se zkombinovat kvalitní lidi před i za kamerou s neokoukaným přístupem ke strašením. 

 

Diváci, tedy až na těch asi sedm znalců originálu, tehdy vlastně moc nevěděli, jak ke Kruhu přistupovat. Bylo to nové, bylo těžké připravit se na to, jakým způsobem se tu bude pracovat s atmosférou a jak bude fungovat monstrum. Verbinski spolu s herecky naprosto přesnou Naomi Watts dovedl celou dobu člověka pomalu směrovat tam, kam chtěl. Dokázal vyvolat dojem, že se děje něco podivného, něco znepokojující, ale nedá se úplně říct, co to je. Nehrálo se tu podle pravidel, která pár let před tím stačil zadupat do země Vřískot. Kruh hodinu a půl dovedl vzbuzovat dojem, že se „něco“ stane, jen nikdo moc nevěděl co. Co je sakra na té kazetě? Co se děje s tím divným klukem? Co je zač Brian Cox? A co ta zatracená studna? Hodně otázek, málo odpovědí a čím dál tím mrazivější pocit, že netušíte, co se stane v další minutě. 

 

Verbinski zvládl vzít látku, která byla pro západní diváky neznámá. Upravil ji tak, aby fungovala v USA i v Evropě, zároveň zanechal specifika originálu, jenž je upřímně o dost slabší než remake, a vypustil to celé na nepřipravené fanoušky. A dalších několik let jsme chodili jen na podobné filmy. A žádný z nich za moc nestál a to i v případě, že se nových verzí ujali autoři těch původních. Po pár letech bublina splaskla a letošní neúspěch Kruhů ukázal, že možná definitivně. Není vyloučené, že se za pár let dočkáme dalšího pokusu vyvařit látku znovu, ať už v podobě sequelu nebo předělávky, ale momentálně je u ledu. Na druhou stranu když tuhle patnáct let starou pecku pustíte někomu, kdo o ní nikdy neslyšel a bude k ní přistupovat stejně nepřipravený jako diváci tehdy v kině, užije si nejspíš pořádnou jízdu. Samara má totiž pořád svoje kouzlo a mezi hororové ikony se řadí bez nejmenších výhrad.