Kronika

Steve - aspirant na předsedu třídy, Matt - útlocitný fanda Senecy a Andrew - ušlápnutý introvert, co trhá pavoukům nožičky a krutý svět kolem sebe (včetně otce alkoholika a šikanujících spolužáků) si natáčí na videokameru. Za normálních okolností by tihle tři ve středoškolské jídelně seděli co nejdál od sebe, bez ohledu na případné příbuzenské vztahy. Jenže okolnosti, které je daly dohromady, mají k normálním zatraceně daleko.

Kdo by si po krátkodobé kariéře Blair Witch Projectu před třinácti lety vsadil na to, že blbnutí s videokamerou v lese někdy chytne druhý dech? A přece... po vlně hororů tu máme trojici teenagerů, která najde díru v zemi. V díře dunící a zářící šutr. A v šutru něco tajemného. Než se nadějete, stojí parta stmelená společným traumatickým zážitkem na dvoře a užívá si superschopností jako z X-Menů. Že jste vždycky chtěli být neviditelní, abyste mohli šmírovat holky ve sprše? To je čistě sexuální fantazie, daleko oblíbenější je schopnost manipulovat s objekty. Otravného spolužáka byste odstřelili na Mars lusknutím prstu, pomalé auto před vámi odstrčili mimo silnici a neprostupný dav by se před vámi rozestupoval jako moře před Mojžíšem. Je to cool? V Kronice rozhodně ano. Syrový styl snímání (ačkoliv si díky malé fintě tvůrci mohou dovolit i záběry z jeřábu nebo jízdy) je vykompenzován tím, co všechno naši hrdinové zvládnou. Po sociálně kritickém úvodu, který působí spíš jako vážně míněný Napoleon Dynamite, naštěstí autoři přeskočí pár drahocenných minut - konkrétně to, jak se naši vykukové dostali z tajemné díry s ještě tajemnějším předmětem - a začne servírovat u diváků oblíbenou poznávací fázi.

KronikaFotogalerie

Víc podobných pokusů a hrátek s žánrovými schématy by kinům určitě slušelo.To je základ každého superhrdinského originu - protagonista získá zvláštní schopnosti a začne zkoumat jejich limity. Tady si to vynásobte třemi a přidejte celou řadu vedlejších magických triků, které vyplývají ze schopností manipulovat čímkoliv (tedy i sebou samým). Do toho samozřejmě nějaké to láskování, dysfunkční rodiny a odlišné povahy naší trojice. Člověk nemusí být Einstein, aby pochopil, kam to všechno vede. Kronice sice chybí klasická cukrová poleva hollywoodských projektů, ale nesnaží se být ani přehnaně originální. Varovný prst, který vznáší nad klasickým pořekadlem "S velkou silou přichází velká zodpovědnost" je předvídatelný už od prvních minut, tím spíš, že máme hned tři figury s velmi jasně definovanými povahami. Steve se s každým kamarádí na potkání, je upřímný a taky dost důvěřivý, Matt je naivní dobrák, který věří, že všechno dobře dopadne... a Andrew? Otec alkoholik, ve škole otloukánek kolektivu, introvert a snílek, toho času disponující superschopnostmi, které ze všech tří umí nejlépe ovládat. Netrvá dlouho, než přijdou pochybnosti, do duše se začne vkrádat jed a temné myšlenky zastíní dobré úmysly. Půlku komiksového univerza tvoří záporáci. I tenhle film jednoho potřebuje.

Kronika je i při skromných osmdesáti minutách trochu utahaná. I když mezi poznávací fází a finálním zúčtováním uplyne jen pár minut, stačí to na mírné vytržení z vesmíru, který stojí a padá na základní fanboyovské myšlence "mít tyhle schopnosti ve světě zkažené YouTube generace by asi vypadalo jinak než v tištěném Supermanovi z padesátých let". Seriáloví Hrdinové už nám tuhle deikonizaci do jisté míry předvedli, ale scenárista Kroniky šel pro inspiraci hlouběji - odkazy na japonskou mangu a anime Akira jsou zjevné hlavně v adrenalinovém finále, kdy všechno lítá, co policejní odznak má, a rozběsněný Andrew v nemocničním hábitu oblepený náplastmi velmi, velmi připomíná kultovního antagonistu z Akiry. Až vám při tom duelu (ano, trochu napovídám) začne být líto, že se autoři zuby nehty drží found-footage snímání. I přes pár výpomocí (pouliční kamery, mobily náhodných svědků) jde o značně limitující kameramanskou práci, která prostě přestává stíhat.

 

Na druhou stranu bez lpění na formě by se film rozpadl úplně a např. poznávací fáze ze zvídavé ich-kamery vyloženě profituje, takže je to spíš nářek zhýčkaného fandy hollywoodských spektáklů. Kronika ovšem stála dvanáct milionů a její úspornost je spíš než snahou producentů ušetřit (a snadno vydělat) příjemným experimentem s omezenými prostředky. Rozhodně zábavnějším než Dogma 95 a o světelné roky kreativnějším než libovolná Paranormální aktivita.

Rozkolísané tempo a přehnaně černobílé charaktery můžeme přičíst nevypsanosti Maxe Landise (nebo je to proto, že moc dobře psát neumí a je jen synem slavného otce, režiséra Johna Landise? To ukážou až jeho další scénáře), ale vedle každého zaškobrtnutí je tu husarský kousek a navíc nelze neobdivovat dokonalé zacílení na teen publikum, jež bude mít přeci jenom menší nároky. To samozřejmě není důvod, proč nad Kronikou přimhouřit oko, ale zas jednou to znamená, že někdo v Hollywoodu dal peníze někomu, kdo ví, co dělá. A nesnaží se své diváky oblbnout lacinými cinkrlátky. Víc podobných pokusů a hrátek s žánrovými mozaikami by kinům určitě slušelo.