Bývá dobrým zvykem plakat nad tím, že český film je absolutně neschopný přejímat a zpracovávat světové impulzy a že místní komedie se topí v brouzdališti patetických člověčinek nebo lobotomických hovězin, které si vidí jen na zadek (případně předek v oblasti slabin). Divák pak má tendenci pokusům postavit se k žánru jinak, s nadhledem a určitou drzostí, automaticky nadržovat, i když dopadnou tak polovičatě a alibisticky jako třeba Polski film nebo Nic proti ničemu.

Krásno má nicméně v zádech další výhodu. Podařilo se mu spojit fame televizní improvizační show Partička s fenoménem crowdfundingu. Herec a režisér Ondřej Sokol tak může počítat se solidní fanouškovskou podporou a nutno říct, že pokud jeho debut něco připomíná, pak právě chtěně fantasmagorickou besídku s cílem zavděčit se věrným příznivcům něčím cool, co by přesáhlo lehce zatuchlý tuzemský blaťák.

K těm vodním plochám – Krásno je jezero nad Šumperkem, tedy městem, kam se vrací dvojice hrdinů (Martin Finger a Ondřej Sokol), aby si tu vyřešila traumata z dětství, dospívání a dospělosti. Soudě podle filmu je Šumperk rázovitým městem, jakousi moravskou obdobou texaských zapadákovů, kde se na cizáka dívají jako na exota, holky-vidlačky s ním chtějí souložit, šerifové mu chtějí dát přes držku a živnostníci všelijak odrbávat. Poetika „ospalé díry“ je asi to nejlepší, co Krásno nabízí – gagy z hotelu s věčně neurvalým normalizačním recepčním (David Matásek) mají nápad a občas dokonce zakopnou i o pointu. I proto, že se drží při zemi.

To se o zbytku Krásna říct nedá. Tvůrci ambiciózně fúzují černou komedii, chcípáckou psychologii hrdinů, thriller o domněle nepotrestané vraždě a drama o rodičích, dětech a spravedlnosti. Vypomáhají si modelem osudové spleti, kde pár zdánlivě banálních rozhodnutí uvede do chodu mašinérii, která končí hodně na ostří nože. Docela snadno v prolínání žánrů a nálad (od odlehčené až po stísněnou, od extravagance až po usedlost) můžeme vystopovat vliv Coenů filtrovaný, řekněme, přes severskou větev bizarní krimi komedie (Ukrutně šťastni, Blikající světla).

Možná to zní skvěle, ale rozhodně se na to skvěle nedívá. Na jednu stranu tu máme film s ambiciózním rámováním a trochu zpozdilými postmoderními formálními fórky (prolínání titulků do děje), na stranu druhou pak film, ze kterého je cítit úporná snaha, ale také všudypřítomné limity. Gagy jsou vystavěné na vodě, křečovitě podřízené pubertálním pointám, takže z nich vylézá celá řada nedomyšleností a zkratů. A když už mají fajn základ, trvají zase o několik vteřin / minut déle, až skutečně připomenou přepísknutý fórek někde na stužkové nebo improvizaci, kterou kdosi nestihl včas zarazit.

Přehrajte si trailer Typicky bezpohlavní je i dramaturgie. Tvůrci se sice zaklínají „otevřeností a úmyslnou nejednoznačností“, ale ve skutečnosti jde spíš o bezradnost. Dramatické scény se nezadřou pod kůži, protože postavy jsou spíš továrnou na fádní kecy, černá komedie je zbytečně přislazená, její osudovost zoufale prvoplánová, rádoby šokující koncovka svou okatou víceznačností evokuje to, co kolega Flígl kdysi označil za jeden z rysů české exploatace – maskování prosakujících banalit „něčím jako fakt hlubokomyslným“.

Jasně, můžeme se ujišťovat, že to je celé schválně totálně mimo a ujetý a k popukání. Není. Je to řídký guláš, kde všechny skutečné chutě suplují jen umělá dochucovadla a promyšlenost supluje náhoda a předstírání. Ujišťování se o tom, kdo je větší sráč, sentimentální regresy do dětství na hrázi mlžného jezera a obojetný spalovač mrtvol a nájemný vrah v jedné osobě? Možná v jiné galaxii, ale fakt ne v Šumperku. Nebo spíš v jiné kinematografii. To platilo před Krásnem a bude bohužel i po něm.